Britskému princi Williamovi a jeho ženě Kate se narodil syn. Je to následník trůnu, pokud... a teď se táhne dlouhá řada pokudů. Británie je monarchie. Máme co závidět?
V průběhu závěrečné části devatenáctého století došlo k zázraku. Demokracie dokázala najít společné body s monarchií. Ukázalo se, že není třeba šibenic a gilotin, že je možné najít společná pravidla ve prospěch všech. Přičemž demokracie, to jsou pravidla ve prospěch všech, ne to, že každý žvaní do všeho.
Vyrostl jsem v republice, navíc v republice postižené totalitním zřízením, takže se mohu mýlit, ale myslím si, že královská rodina je živoucí symbol státnosti. V naší republice moc takových symbolů nemáme. Ano, vlajku. Dobře, že jsme se nevzdali aspoň té vlajky. Pak je tu symbolika státního znaku. Když se komunisté na čas poroučeli, předpokládal jsem, že se vrátíme k prvorepublikovému státnímu znaku. Nestalo se tak. Byla to chyba. Už na začátku nové éry se začalo o znaku diskutovat a dnes máme znak jako dres hokejového manšaftu z Huštělic. I ve Zvoli máme lepší.
Kromě toho máme ústavní instituce a činitele, ovšem dle výkonu a charakteru si nelze vážit nikoho. Co tedy dělat?
Jen tiše závidět třeba Britům. Ti mají státní symboliku ztělesněnou do rodiny. Tato rodina se do ničeho neplete, vykonává poctivě to, co od ní protokol vyžaduje. Vlády se střídají, parlamenty padají a vznikají, rodina je tu pořád. Někdy někdo z ní ulítne, ale bože, je to přece rodina.
Je mnoho Britů, kteří si přejí demontáž monarchie a nastolení republiky.
Z toho plyne úlevné zjištění, že i mezi Brity jsou idioti.