Francouzský prezident Emmanuel Macron je v Německu a vysílá odtud varovné signály. „EU může umřít,‟ vzkazuje. „Příliš regulujeme a nedostatečně investujeme.‟ Že by to byl kolumbovský objev? Ne, je to konstatování skutečnosti, jak ji vidí každý, kdo má v hlavě oči a dovede jimi koukat. V hrubých obrysech se shoduje s vyzněním Draghiho zprávy. Ta podrobila současný stav sjednocené Evropy zdrcující kritice a zároveň nastínila směry, kudy by měla Evropa jít, v podstatě užší federalizace.

Macron varuje, že za dva tři roky by mohlo být pozdě. Těžko soudit. Nicméně obecně platí pro jakoukoli politiku, ať je to politika jednotlivého státu nebo soustátí, jako je EU, že změna politiky není myslitelná bez výměny osob. Znovunastolení Ursuly von der Leyen je obrovské zklamání pro ty, kdo věřili, že poslední eurovolby podaly zřetelný signál a pokyn ke změně. Co se stalo? Kritiky zavřeli do politické karantény a z předsedkyně EK se stala císařovna. Jak si poradí se změnami?

Macron vyzývá například k podpoře přeshraničních fúzí. To je „federalizace‟, kterou by měl evropsky smýšlející občan podporovat. Unijní orgány by měly přestat vychovávat občany, měly by přestat s úsilím o „ochranu‟ kohokoli před čímkoli. Naopak by měly podporovat usnadnění celoevropského podnikání v nejširším slova smyslu. Jenže bořením překážek by se měli zabývat jiní lidé než jsou ti, kteří je vystavěli.

Není ostatně asi náhoda, že Macron podpořil rebelantskou část Draghiho zprávy při návštěvě v Německu. Zatím totiž ty federalizační snahy pod německou taktovkou vedly ke všemu jinému než k uvolnění. To jsme naposledy jako občané pocítili při otevření hranic. To teď, opět přičiněním Německa, dočasně napořád skončilo.