V době vzpomínací sváteční čteme úvahy na téma svoboda. Většina směřuje k závěru, že svobodu buď nemáme, nebo ji máme nějakou pokřivenou a špatnou a takovou nebo makovou. To je dobře. 

Kéž se opět nedožijeme doby, kdy někdo nařídí tu jedinou správnou svobodu a bude do nás hustit, že svoboda je poznaná (a hlavně přijatá) nutnost.

Osvěžující na aktuálních debatách je spor kolem teze, zdali jsou oslavy 17. listopadu šaškárnou pro boomery. Jelikož jsem superboomer (oběť baby boomu na konci světové války), zpovzdálí mám pochopení jak pro mileniály, tak pro boomery – Husákovy děti. Boomeři se tradičních oslav 17. listopadu úporně drží, mileniálům jsou komické. Slavné okamžiky dějin všechny vyvanou. Koho by napadlo slavit výročí Zlaté buly sicilské? Nemusíme jít daleko, kdo skutečně slaví 28. říjen? Co dnes zajímá mladého člověka? Určitě ne masakr na Národní třídě, vždyť v televizi podobné masakry vidí dnes a denně. Víc ho zajímá, že jeho šéf je padesátiletý boomer, naprosto neschopný, zkostnatělý, beznadějně konzervativní, bez potuchy o tom, kam svět jde a co jím hýbe.

No, boomer zase vnímá, že mladí lidé jsou líní, nespolehliví v práci, zabývají se nesmysly a podstata skutečných problémů jim je lhostejná.

Ano, svět by byl mnohem lepší, kdyby z něho zmizeli boomeři (myslí si mileniál), anebo kdyby mileniálové přestali otravovat (myslí si boomer).

Jelikož jedno nejde k druhému, nedá se čekat, že na 17. listopad budou míít všichni stejný názor.

Což si myslím, jak už jsem předeslal, že je dobře, a že to tak je, je důsledek 17. listopadu, ale taky 28. října a nakonec i 26. září, den pečetění Zlaté buly sicilské.