Lidovci se připravují na osudné utkání

Druzí lidovce volí, těch je málo, čím dál míň, a hrozí nebezpečí, že jich bude tak málo, že se lidovci nepřehoupnou přes pětiprocentní hranici a nedostanou se do parlamentu. No a ten plus jeden typ, k němu patřím i já, je ten, který si myslí, že by to bylo hodně špatné pro naši politiku, kdyby z ní měli lidovci vypadnout.

Systém dvou stran
Nenechme se mýlit zdáním, že se zvolna blížíme systému dvou stran anglosaského typu. Ten je založen na fair play (přes všechny úlety a výstřelky) a na základním konsensu v principiálně důležitých věcech. Nic podobného u nás není, jelikož o kultivovanosti, slušnosti a cti nelze v naší politice mluvit. Jestliže Topolánkova vláda musela brát ohledy na mínění zelených a lidovců (což jí mnozí vyčítali), bylo to totéž, jako když sociální demokracie musela brát ohledy na mínění lidovců (což jí mnozí vyčítali).
Ti "mnozí" ale hráli na falešnou strunu. Jen si zkusme představit, jak by to bylo, kdyby jedni či druzí nemuseli brát ohledy na mínění těch či oněch.
To teď reálně hrozí. Jak zeleným, tak lidovcům hrozí propad. Bylo by možné změnit pravidla hry a posunout hranici volitelnosti dejme tomu na čtyři nebo dokonce na tři procenta, ovšem to se nemůže podařit, protože kapři si nezahrávají s výpustnou zátkou svého rybníka. Hrozí tedy nebezpečí koalic ČSSD-ODS a ČSSD-KSČM a těžko říct, která slibuje temnější perspektivu.

Svoboda zachránce
Do čela strany se vrátil Cyril Svoboda. Ukáže se, zda strana přežije své osudné dobrodružství se vsetínským žvandou Čunkem, který si zřejmě upřímně myslí, že padl proto, že moc mluvil s novináři a kdyby s nimi nemluvil, byl by předsedou nadosmrti. Nebylo by dobré, kdyby lidovci měli zmizet. Už proto, že tu není nikdo, kdo by je nahradil.