Legální je normální
Totéž by mělo platit o stahované hudbě. Je to přece výsledek lidské práce, je to dílo podléhající zákonné ochraně, jak jinak by mělo být nabyto a užíváno než legálně?
Celý tento paradox vyplynul z faktu, že internet je dítě, které se narodilo spojením boha Marta s bohyní Athénou - základy položila americká armáda a dílo doladila obec akademická. Jedno i druhé je prostředí netržní a když se pak v roce 1995 otevřely brány pro širokou veřejnost, nikdo si nelámal s intelektuálním vlastnictvím hlavu. Internet byl vybudován jako komunikační prostředí, vojáci si přáli prostřednictvím internetu velet a poslouchat, učenci si po něm vyměňovali vědomosti - kdo by se zde staral o ochranu autorských práv?
A tak se stalo, že se přelom dvacátého a jednadvacátého století stal epochou hromadného znásilňování autorských práv ve všech jejich formách.
Mírou dosud nevídanou se šíří ilegální kopie počítačových programů všeho druhu, šíří se texty a filmy, šíří se hudba. Hudba, respektive hudebníci, její tvůrci, jsou asi postiženi nejhůř.
Pokroky v elektronice umožnily prakticky permanentní poslouchání hudby a uživatelsky jednoduché technické prostředky dovolují kopírovat a rozšiřovat hudbu takřka bez omezení.
V této souvislosti je možné si zavzpomínat na Boží mlýny. Dokud muzikant šířil hudbu jenom vzduchem, tedy hudbou zasahoval konkrétní posluchače v konkrétním prostoru, zřídka dosáhl významnějšího bohatství. Teprve pokroky ve vědě a technice proměnily hudbu v masově vyráběné a rozšiřované zboží. A zase, dokud toto zboží bylo v konkrétní, tedy hmatatelné podobě, v podobě gramofonové desky, případně jiného nosiče, hudebníkům bylo hej, přinejmenším těm úspěšným mezi nimi. Technika dala, technika vzala. Vývoj se nezastavil a hudba ve své digitální podobě opustila „materiální tělo“, jak o tom snil ve svých povídkách Arthur C. Clarke, když předpokládal, že i lidstvo jako živočišný druh se jednou odpoutá od tělesné schránky a bude žít coby materie čistě ideální.
Už vynález magnetofonu znamenal velkou průrvu do hradeb chránících intelektuální vlastnictví. Ta však je pouhou škvírkou proti tomu, co vykonal internet. Jestliže český hudební trh meziročně klesá o deset procent ročně - v době, kdy každý druhý mladý člověk má sluchátka na uších, je to do značné míry důsledek snadnosti, s jakou se ilegálně kopírovaná hudba šíří po internetu.
Tento stav permanentního drancování cizích práv je trvale neudržitelný. Začátky ale jsou a ještě dlouho budou těžké. Není náhoda, že Telefónica O2 opustila projekt Starzone svého předchůdce Telecomu, i to byl pokus o legální šíření hudby. Ve světě jsou nejpopulárnější i-Tunes, nicméně Apple se ostýchá vstoupit na neseriózní východoevropské tržiště. Pohrdání intelektuálním majetkem je zde příliš hluboce vkořeněno. Ani server i-legalne.cz to nebude mít snadné.
Lidé si zvykli nakupovat zboží po internetu, protože je zde levnější než v kamenných obchodech. Ale aby nakupovali hudbu, neřkuli texty? Konkurence internetového obchodu tohoto typu nespočívá v dražším kamenném obchodě, ale v nabídce kradených skladeb a ilegálně šířených textech. Za deset let se navíc vybudoval zlý návyk, jakési falešné povědomí, že vše, co je na internetu, musí být zadarmo, a dokonce, že sám internet má být zadarmo. S tímto vkořeněným přezíravým pohledem na sám pojem autorství jdou ruku v ruce další neblahé praktiky, zejména šíření nevyžádané pošty, takzvaného spamu - ten už dávno masivně převažuje nad poštou „vyžádanou“. O zlovolné činnosti hackerů a výrobců počítačových virů snad netřeba hovořit.
Pokus o vytvoření řádného trhu s hudebními díly je třeba vítat a podporovat. Je to květinka zasazená v poušti, možná, že spíš by se hodil příměr s výhní pekelnou. Řádný trh předpokládá ochotu platit za zboží, a zde se pohybujeme v prostředí jakéhosi divokého komunismu, kde si každý bral „podle svých potřeb“. Snad to jednou vyřeší nějaký nový internet další generace, založený na principech bezpečnosti. A bezpochyby i kontroly - ta bude vnímána jako „omezování osobní svobody“. Však i tato mince bude mít dvě strany.
