Anexe Krymu je faktem. Když už i Gorbačov pochválil Putina za porušení mezinárodních dohod, můžeme usuzovat, že významná část ruského veřejného mínění Putina podporuje, což ostatně potvrzují i výzkumy veřejného mínění.

Odezva Západu je chabá. Směšné je embargo na skupinku papalášů, kteří by ani nezaplnili jídelní vůz mezinárodního rychlíku. Asi bolestnější je bojkot ze strany G7. Ale i další sankce oznámené a záhadně slibované nepřimějí Putina k ústupu. Je to v podstatě jen planý povyk bez naděje na efekt.

Západ nemá mnoho možností, jak na Putinův krok reagovat. Jeden krok by ale asi udělal každý šachista: posílil by vazbu na bývalé sovětské republiky, na Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Jsou členy EU a NATO a teď by bylo třeba dát jasně a zásadně a nezpochybnitelně najevo, že to jsou opravdoví členové EU a NATO naroveň dejme tomu Belgie a ne nějací oušlapkové, které hodíme jako kožich ze saní hladovému vlku Putinovi, až znovu otevře hubu. Vždyť i tam žijí velmi silné ruské menšiny. Řeči o Karlových Varech s jejich ruskou menšinou jsou zatím pošetilé, ale tři pobaltské republiky jsou očividně na řadě a půjdou pod kudlu, pokud Západ bude jen mekotat, jako to až dosud dělá.

Opravdovým nebezpečím pro nás je ovšem i nástup proruské páté kolony. Má to zřetelnou analogii s třicátými léty. Eurorealistická a později euroskeptická rétorika se převrátila na proruskou rétoriku, jako když se rukavice obrátí naruby. Dikce nohsledů Václava Klause už jasně připomíná předválečnou Vlajku. Jak už se to stalo v moderních dějinách mnohokrát, najednou se slévá levice a pravice do jednoho kalného proudu. Mohli bychom sázet, kdy do tohohle vagónu s muzikou naskočí komunistická strana, která tu skoro pětadvacet let ohřívá uhlíky totalitní ideologie a chrání je proti slábnoucímu demokratickému větru.

Na vině je myšlenková sterilita bruselských předáků, generujících jen utopické vize o dohánění a předhánění a v praxi produkujících záplavy omezujících a denervujících zákazů a omezení. Z této sterility, kdy slova jsou zaměňována se skutky, vyplynula i neplodná podpora demokratického vzepnutí na Ukrajině symbolizovaného Majdanem. Chyběla realistická úvaha, co může Evropská unie ochromená vlastními problémy udělat pro Ukrajinu, chudý stát prolezlý korupcí jako rakovinou, bez viditelné demokratické struktury. Byly to jen plané řeči a sliby, jež měly jediný efekt, že poskytly Putinovi záminku k úderu. Pro Ukrajinu nemůže EU udělat prakticky nic. Nemá ani vojáky, ani peníze, ani vůli. Podepíše jakousi dohodu, která jen vyvolá nerealistická očekávání, jež se přelijí do trpkosti, až se ukáže jejich bezobsažnost.

Tahle část partie je ztracená a nemá nejmenší šanci na výhru. Pádná odpověď by měla nastat v Pobaltí, které je jinak na řadě. Kdyby teď vypluly letadlové lodě, bylo by možná už trochu pozdě. Tam se nemusí nic podepisovat. V EU a NATO ty státy jsou. Je třeba potvrdit, že jimi jsou doopravdy.