Nemusíme pochybovat o tom, že premiér Petr Fiala splní slovo dané před odletem do Bruselu a bude ve věci migrace prosazovat zlepšení návratové politiky, která nefunguje. Počet těch, kteří mají být vyhoštěni a skutečně někam vyhoštění jsou, se pohybuje kolem 20 procent, to je potřeba zásadně změnit, jak řekl před odletem. Migrace nám přerůstá přes hlavu, i to řekl. Nepřekvapil. Víme to minimálně devět let.

Podívejme se na věc pozitivně, deprese je benzín s nejmenším oktanovým číslem.

Dobře, že se Overtonovo okno otevírá. Lidé jako je Fiala jsou schopni připouštět, že je migrace problém bez obavy, že budou postaveni na pranýř a tam poléváni výkaly. Píši tuto poznámku bez obav, že mě události předběhnou: summit ještě trvá a žádný výstup není. Patrně z něho vzejde několik silných prohlášení o nutnosti zlepšit návratovou politiku: i tak odvážná myšlenka dnes pootevřeným Overtonovým oknem projde. Praktický výsledek bude nulový. Aby se něco skutečně změnilo, bylo by nutné si přiznat krutou pravdu a na ni není Overtonovo okno ještě dost otevřené.

Krutá pravda
Můžeme ji doložit konkrétně. Začalo to plotem v Maďarsku (nebudu komentovat), pokračovalo v Polsku (přelomový postoj, zejména poslední Tuskovy aktivity zaslouží velké uznání) a připojuje se Finsko: to je třeba uvítat, protože na rozdíl od Maďarska, Polska (a samozřejmě i Česka) je Finsko vnímáno jako skutečný západní Západ a žádné komisařky Jourové proti němu nevyrukují kvůli tomu, že dělá to co Poláci nebo Maďaři.

Co se na hranici děje?

Co se tam na oplocené hranici děje je nevyhnutelně srdcervoucí. Každý individuální osud vyvolává soucit. A jsme u jádra kruté pravdy.

Jestliže mainstreamově vítáme dohodu Italů s Albánií o zřízení detenčních táborů, kde se budou posuzovat nároky na přijetí, jen zakrýváme několik skutečností.

Detenční tábor je koncentrační tábor. Jakmile do něho pustíte tým televize CNN, natočí srdcervoucí lidské příběhy. Vzpomeňme na detenční tábory pro Japonce v USA za světové války. To nebyly žádné Buchenwaldy a přece dodnes slouží jako příklad státní zvůle. Rozlišovací schopnost pro soucit stoupla od té doby o několik řádů. Jakmile detenční tábory v Albánii budou zřízené, stanou se cílem pozornosti dobromilů ze široka a daleka. A to budeme jen na začátku. Dobromily naláká sám fakt, že někdo ty lidi shromáždí a někam uzavře.

Návratová politika, to je vyšší level, jako v počítačové hře. Jak odmítnuté lidi dostanete zpátky s detenčního tábora v Albánii? Nafasují tisíc euro, aby se vrátili? Nebo je pod samopaly dopravíte ke speciálně upravenému letounu osazenému holými sedačkami s destinací… kam? Kde je přijmou?

A to jsme u dnes už zřejmě uzavřené dohody Itálie a Albánií, která vidí skvělý zdroj finanční podpory, tedy u minimálního programu.

Když změříte vzdálenost kolem jihu Evropy od Istanbulu po Gibraltar, vyjde vám tři a půl tisíce kilometrů. Mantra dnes zní, že se mořská hranice nedá uhlídat. Zajděte do Bulharska a tam vám starší ročníky povědí, že se to dá zařídit. Bylo by to ale kruté. Byla by to permanentní vojenská operace. Aby byla možná, muselo by se změnit azylové právo na národní i mezinárodní úrovni. Musel by se změnit postoj právních institucí, dokonce by muselo dojít ke zrušení některých z nich. Bez právních změn nelze k tak rozsáhlým a nákladným doslova vojenským operacím přistoupit a bez nich je to všechno jenom hra na to, že se něco proti migračnímu přívalu dělá.

Taková je krutá pravda.

Dohodnou se na tom ve čtvrtek 17.10. lídři členských států Unie, kteří jsou stejní, jako kdyby někdo Petra Fialu naklonoval?

Mohl bych k úvaze připojit anketu, ale asi to nemá cenu.