Naposledy je to zákon o "podpoře české kinematografie". Pravda, ten schválili socialisté a komunisté za podpory lidovců i unionistů, takže pouze občanští demokraté (s dvěma výjimkami Jana Klase a Libora Ježka) neuvěřili tezi, že české filmy jsou tak mizerné jaké jsou, protože se do nich tlačí málo peněz.

Sněmovna bezpochyby Klause opět přehlasuje, ovšem teze, které prezident vyslovil, zůstávají. Uvedl osm důvodů, proč zákon vetuje, jeden je tento:

Není obhajitelné, že chce stát touto formou podporovat podnikatele ve filmovém průmyslu a ne například českou hudbu, české výtvarné umění či architekturu, českou literaturu, české divadlo anebo český sport. Není žádný důvod, proč by podnikatelé v kinematografii měli být jako jediní takto privilegováni oproti jiným, srovnatelným oborům.

Pravda je taková, že publikum je v podstatě příznivě nakloněno českým filmům: chce se na ně dívat, chce prožívat české příběhy, chce vidět české herce. Bohužel, český film zabředl do hluboké krize, která není povahy finanční: je diletantský a provinční. Zcela se z něho vytratilo české specifikum přesného a výstižného vidění reality, byť v groteskní nadsázce - touto metodou český film doslova dobýval svět v šedesátých létech. Český film teď sedí ve své kaluži a živí se samochválou a teď ještě bude dojit peníze vyždímané z návštěvníků kin, kteří se na český diletantismus nechtějí dívat.
Nelze tomu zabránit, protože se filmové lobby podařilo parlament zmasírovat a přesvědčit ho, že jde o podporu jakési národní památky. Ve skutečnosti je to podpora národního neumětelství, podpora hanebná a zavrženíhodná.

Klaus samozřejmě nehodnotil kvalitu českého filmu. Soustředil se na ekonomickou stránku věci a tu odhalil jako nestydatou a - dodejme ještě něco, co neřekl - velmi pravděpodobně protiústavní. Zákon o podpoře kinematografie je hanebnost. Že je král nahý, nemusí říkat vždycky dítě, někdy to může udělat i prezident republiky.