Patálie kolem výměny ministra kultury dospěla té fáze, že zmizela z horizontu veřejného zájmu. Nicméně k jednatřicátému červenci jedno jednání této frašky končí a je slušné se pozastavit nad aktuálním stavem.

Především je třeba zdůraznit, že dopad, tedy míra zájmu pro celou věc, je hodně blízký nule. Kdybychom měli přirovnat politiku ke sportu, tak tahání kolem gultůry se dá srovnat se zájmem o takovou disciplínu, jako je kolová nebo curling. Celou věc rozpoutal prezident republiky, který si z ní udělal svoji vlastní show bez jiného viditelného cíle, než je totální zničení sociální demokracie. Napoleon kdysi řekl, že je možno s hloupostí rakouských generálů počítat jako s faktem. Totéž si může Zeman myslet o politicích z Lidového domu. Kdyby návštěvník z Marsu žádal o vysvětlení termínu „naběhnout si na vidle“, na příběhu ministra Staňka by se mu to snadno vysvětlilo. K prognóze vývoje události nebylo třeba žádné expertnosti – ministr Staněk oznámil svůj úmysl (ne)rezignovat 15. května, přičemž 16. května jsem psal na tomto místě: Nechá si Miloš Zeman ujít příležitost utkání s tím, čemu se říká kulturní fronta? Pokud Staňkův návrh na odstoupení přijme, budou tu vážné obavy o jeho zdraví. To by nebyl on.

Byl to on.

Nejvíc dostala na frak ústava. Aféra nás posunula z rámce parlamentní demokracie do rámce poloprezidentského režimu. To je zcela zřejmé – prezident si vydobyl kontrasignační pravomoc při sestavování vlády. Česky řečeno, on schvaluje složení vlády. Zavinil to Andrej Babiš, když se před vstupem do politiky nedokázal zbavit zátěže svého ekonomického angažmá. V zemi, kde každý podnikatel je jednou nohou v kriminále a podniká jen v naději, že si na něj někdo nezaklekne, to byla krajní neprozíravost a poučení pro příště: už nikdo schopný, podnikavý a úspěšný nepůjde do politiky, leda by náhle zešílel.

Co bude dál?

Mezi koaličními partnery je zřejmá válka. Jan Hamáček zveřejnil ve středečním Právu komentář o nerealistickém návrhu rozpočtu. Navrhuje v něm zvýšit příjmovou část, zavést bankovní daň a přehodnotit daňové výjimky, kde státu unikají desítky miliard. To je slovo do pranice. O bankovní dani nechce Babiš nic slyšet, protože má u bank dluh 34 miliard. O daňových výjimkách našinec moc neslyšel, protože žádné nemá. Jan Hamáček tedy veřejně zatroubil do útoku, ale z jeho trumpety zaznělo jen slabé písknutí. Groteskním tancem kolem ministra Staňka ztratil dech.