Neviditelný pes

Komunistu, nebo komunistu?

29.12.2012

Mezi adepty na prezidenta této země jsou hned tři bývalí členové Komunistické strany Československa. Vladimíra Dlouhého pomiňme, nemá šanci postoupit do druhého kola a beztak spíš kandiduje jen kvůli tomu, aby se v jeho životopisu objevila i tato nevšední položka. Zbývají tedy dva - a oba se zřejmě do druhého kola volby probojují, přičemž jejich šance na vítězství jsou vyrovnané.

Jistěže by členství v komunistické straně nemělo být jediným kritériem při našem rozhodování, koho z těch dvou podpoříme, ale měli bychom mít na paměti, že mezi těmito dvěma adepty je přece jenom rozdíl. V druhé polovině 60. let se poměry v naší zemi uvolnily, někteří lidé dospěli k názoru, že komunismus je reformovatelný, a proto do strany vstoupili. Že se mýlili, zjistili brzy, když se jedna bolševická klika bála, že ta druhá ji zbaví teplých míst ve státní a stranické struktuře, a tak povolala na pomoc tanky Sovětského svazu. Po okupaci Československa se pak tito soudruzi vypořádali i s "nepřáteli" uvnitř strany. Řada lidí ze strany odešla sama, jiní byli vyloučeni nebo vyškrtnuti. K takovým patřil i Miloš Zeman - do KSČ vstoupil v roce 1967, vyloučili ho o tři roky později, na začátku období, jemuž se eufemisticky říkalo normalizace.

Jan Fischer patřil k jiným komunistům, k těm, kteří byli do strany přijati až za normalizace. Začátkem 80. let minulého století už skutečně nebylo mnoho těch, kteří se ke komunistům dali z přesvědčení. Ti, u nichž se to dá předpokládat, jsou v KSČM dodnes. Zbývající vstupovali z čirého prospěchářství. Chtěli dělat práci, která je bavila, chtěli postoupit na vyšší funkce, které byly vyhrazeny jen pro komunistickou "kádrovou rezervu", chtěli se podívat do kapitalistické ciziny... Vždy byl na prvním místě jejich prospěch a jejich blaho. Poslušni své vypočítavosti a svého kariérismu začali s listopadem 1989 houfně zahazovat stranické knížky a ke svému členství v KSČ se přestali hlásit. Takový Jan Fischer to tajil ještě v době, kdy byl premiérem.

Inu, každý by se chtěl mít dobře, a tak není divu, že někteří slevili ze svých morálních zásad, ohnuli hřbet a začali společně s komunistickými vlky výti. Jan Fischer dnes říká, že to byla chyba, ze které se poučil. Že ho huba nebolí, řekla by leckterá naše babička. My mu to můžeme, ale také nemusíme věřit. Navíc bychom přece jenom měli mít u kandidáta na prezidenta vyšší nároky než nějaké jeho údajné sebepoučení. Co je ale na případu Jana Fischera nejpodstatnější, je jeho jiný, mnohem závažnější prohřešek. Kdo totiž vstupoval do KSČ po roce 1970, musel podepsat souhlas s "internacionální pomocí" ze srpna 1968. Musel tedy souhlasit s okupací vlastní země armádou cizí mocnosti. Jan Fischer podepsal, kapituloval a sloužil straně, která na vlastní národ povolala ruské tanky. Takovému jednání se běžně říká vlastizrada, přinejlepším kolaborace. A my tedy musíme zvážit, zda takový bezcharakterní jedinec má právo usednout jako hlava státu na Pražském hradě.



zpět na článek