Páteční sezení politického grémia sociální demokracie nahradilo Jiřího Zimolu Romanem Onderkou, tedy místopředseda Onderka převzal kompetence místopředsedy Zimoly. Místopředseda Netolický vyjádřil nad tou změnou potěšení a oznámil, že nyní je vedení strany kompaktní tým.
To jistě je potěšující zjištění, je zde ale nepříjemný háček – volič se ptá (pokud ho to zajímá): kdo je Onderka a kdo je Zimola? Ten Netolický, kdo to je?
Katastrofální nedostatek viditelných tváří dopadá zdaleka nejen na sociální demokracii. V této straně se ovšem snoubí s dalším nedostatkem, totiž absencí čitelného programu. A zde nezbývá než opakovat to, co bylo mnohokrát vyřčeno. Sociální demokracie se potácí mezi koncepty lidí, kteří mají prst na tepu doby a vědí, kudy se valí nelítostný historický proud ovlivňovaný průmyslem 4.0 a na něj navázanými společenskými změnami likvidujícími stereotypy pojetí rodiny (atd. - zde bych mohl pokračovat v podstatě do nekonečna), a lidí, kteří vstávají v pět třicet a dělají osm hodin denně plus přesčasy a neděle a těm jsou stereotypy putna. Jenže právě oni se od partaje s kořeny do devatenáctého století odvracejí k politickým žabákům, kvákajícím snadnou nápravu teď tady a ihned.
Není to jen problém české sociální demokracie, na který se může s mírným zájmem a pobaveným úsměvem dívat ten, kdo volil někoho jiného a celý pan Hamáček se mu může vycpat. Je to problém sociální demokracie celoevropsky. Pokud jde o nás, političtí žabáci se musí nejdřív diskreditovat a tím přimět lidi k návratu k seriózním firmám. Bohužel, ta diskreditace mnohdy znamená devastaci a z té je pak návrat velmi obtížný. Proto přejme kompaktnímu Hamáčkovu týmu úspěch. Zánik sociální demokracie není v zájmu této země.