Jediné, co je na vládním počítání zřetelné, je její bezradnost. Po pečlivém skenování skrze své akvárium ji Miloš Zeman jmenoval 17. prosince 2021. Je to až překvapující, že je s námi tak dlouho. Byla by hodná chvály, kdyby se počátala jen její zahraniční agenda – což je paradoxní, jelikož za nejslabší článek byl označován – zejména tehdejším prezidentem – Pirát Jan Lipavský. Šaškovskou čepici však neměl na hlavě ani jednou, kdežto natrvalo se usadila na hlavě ministru financí Zbyňkovi Stanjurovi. Na domácí scéně nepředvedla za téměř už půl druhého roku nic, co by vyvolalo něco jiného než hvízdot a smích. Je to poněkud znervózňující zjištění.

O to hůře, že se zde nenabízí čitelně kompetentní alternativa. Můžeme si představit, že se něco stane a role se vymění: to „něco‟ by samozřejmě musely být volby, takže odhlédněme od zdlouhavosti procesu a předpokládejme, že se jaksi smrskly a prezident Pavel by jmenoval novou vládu. Byla by složena z ANO, asi též SPD, možná by se sociální demokracie vynořila z hrobu a pak by byla otázka, zda by se do něho chtěla vrátit kvůli spolupráci, která se jí v minulosti tak tragicky neosvědčila. Co nabízí opozice? Kromě báchorek o odvolatelnosti politiků a přímé demokracii by Okamura prosazoval odchod z nadnárodních struktur. Prim by ale v této uvažované nové vládě hrálo nadále ANO Andreje Babiše. Šéf by musel převzít opět vedení vládního podniku. Co by dělal? Začal by zase „pomáhat lidem‟? Kromě dalšího roztáčení inflace zatím nenaznačuje, čeho by chtěl dosáhnout. Velmi neurčitě se zmiňuje o zlepšení výběru daní. Že by se daly vybrat tři stovky miliard ročně navrch k tomu, co dokáže vyždímat Fialova parta?

Z ne moc konkrétních řečí Andreje Babiše a jeho pobočníků se dá usoudit, že by ANO chtělo převzít roli jakéhosi konzervativního elementu. Ve věci zeleného šílenství by ale ve vládní roli hnutí muselo přejít k tvrdé konfrontaci s fanatickým vedením Unie. Je na to ANO připraveno? Jako odpověď se nabízí NE…

Své schopnosti v parlamentní demokracii nemá předvádět jenom vláda, ale i opozice. Není tu od toho, aby jen planě kritizovala a eventuálně blokovala a destruovala zákonodárný proces. Má předkládat věrohodnou alternativu.

Jako se v absurdním dramatu čeká na neexistujícího Godota, čekáme na rozumná ekonomická řešení, jež by zastavila růst cen, utlumila inflaci a navrhla udržitelný důchodový systém. Čekáme to jak od vlády, tak od opozice.

Protože žijeme v absurdním dramatu, čekání se stává obsahem politického života.