Kdyby teta měla kulky, tak by to byl strejc. Kdyby Evropa byla jednotná, byl by to nejsilnější a tudíž nejváženější stát světa. Kulky teta nemá a Evropa jednotná není, kvůli tomu se ozývá ze všech stran bědování a pláč.

Pláč, jak se zdá, patří ke znakům ryzího evropanství. Však taky Christoph Heusgen, když v Mnichově oplakal kopanec od JD Vance, byl odměněn potleskem, objímáním a polibky na uslzenou tvář.

Někdo by ale měl zachovat chladný úsudek a když už to nemůžeme chtít od toho zvláštního živočišného druhu, jako jsou politici, měli by to být novináři, komentátoři. Ti totiž ustavičným povykem a vzýváním „jednoty‟ vytvářejí tlak na parazitické evropské instituce, aby vytvářely dojem jednoty produkováním nových a nových direktiv a restrikcí.

Západní Evropa byla silný a prosperující organismus, dokud si nehrála na jednotný stát a po vzájemné dohodě odbourávala byrokratické bariéry bránící ekonomickému rozvoji. K vzniku jednotného státu chybí to hlavní: jednotný zájem. Pro příklad nemusíme chodit daleko, koná se druhá jalová schůzka v Paříži o Ukrajině. Jaký může být jednotný zájem, dejme tomu, Litvy a Portugalska? Do Španělska ruská vojska zcela jistě nikdy nedorazí, kdežto do Estonska a Lotyšska se Rusové pravděpodobně vtrhnout pokusí. Poláci řekli, že na Ukrajinu vojáky nepošlou, přestože je mají, Němci řekli totéž, jenže je nemají a i kdyby měli, neudělají to, protože když to udělali posledně, dostali napráskáno a utrhli si historickou hanbu. Francouzi vykřikují, že vojáky pošlou ale nikdo jim to nevěří, takový blázen není nikdo. Itala se na to raději nikdo neptá. Jak může někdo snít o společné „evropské armádě‟? Totéž platí o zahraniční politice. Irové jsou antisemité, byli jimi za Hitlera a zásadě nenávidět Židy zůstali věrní dodnes, co s nimi máme společného? Proč bychom měli přijímat somálské migranty, které nám pošle Francie, bývalý koloniální majitel Somálska? Takto bychom mohli odškrtávat jeden po druhém body ze seznamu prvků „jednoty‟.

Faktem zůstává, že hlavním problémem současné Evropy, ale pozor: všech jejích jednotlivých států, je to, že žije a jedná ve lži. Všechny státy v tom jedou a trpí tím. Uskutečnilo se přesně to, o čem psal Václav Havel v Moci bezmocných. Sice nemáme bustu Lenina ve výloze uzenářství, ale máme špunty připoutané k flašce. Vizuálně se to liší, podstata je stejná: předstírání, a kde se předstírá, tam se lže a kde se lže, tam se musí lež vymáhat silou.

Na produktivní práci pak zbývá méně sil a výsledek podle toho vypadá.

Proto neplakejme nad tím, že není to, co být nemůže, a začněme svět brát takový, jaký je, věcně a činorodě. Jinak nám opravdu zbudou oči pro pláč.