Je to přemýšlení o nemyslitelném, v duchu rozsáhlé studie Hermana Kahna, staré přes padesát let. Pojednává o rovnováze strachu a o vzájemném odstrašení – na tom byl založen poválečný svět, svět studené války. Čtvrtek 24. února ale otočil novou stránku dějin a je třeba brát v úvahu eventuality, jaké by nás dříve nenapadly. 

Dmitrij Medvědev naznačil před měsícem čtyři situace, jež by nasazení ruské jaderné síly odstartovaly – v podstatě vše odpovídá tomu, co předvídal Kahn před půl stoletím.

Když ale ministr zahraničí Sergej Lavrov veřejně prohlašuje, že Rusko jadernou zbraň nepoužije, je třeba velmi zbystřit, protože zatím se všechno, co v souvislosti s Ukrajinou kdy říkal, byla lež. O možnosti použití taktické jaderné bomby se v České televizi zmínil americký generál Kevin Ryan (zde). Nevylučuje ho a poukazuje na to, že NATO anebo USA nemají připravenou odpověď. Říká doslova: Pravděpodobnost, že by USA v reakci použily svoje jaderné zbraně, je velmi nízká, protože co bychom s nimi dělali? Svrhli je na Rusko? To nejde. Na Ukrajinu? To bychom se střelili do vlastní nohy.

Jaká je aktuální situace a co se může stát?

Západ (za mlčenlivé nebo dokonce nevraživé asistence třetího světa) žije v jakési iluzi virtuálního vítězství. Putin přece nevyhrál za tři dny; neobsadil centrální Ukrajinu a v Kyjevě dál sedí Zelenskyj, přijímá státní návštěvy a denně dává interviewy do celého světa. Rusové ztratili chloubu svého černomořského loďstva. Média jsou plná fotek rezavých trosek tanků s véčkem.

Realita je ale hodně jiná. Rusové obsadili významný pás na východě Ukrajiny a pokračují v tlaku ve směru na Dněpr a podél mořského pobřeží. Pokračují i dodávky zbraní ze Západu, pokračovat dokonce budou. Může se stát, že bude pokračovat to, co doposud pozorujeme, že vyspělé západní zbrojní technologie fungují jako efektivní mlýnek na maso. Vítězství jedné nebo druhé strany je však v nedohlednu, vize „mírových jednání velmocí“, jak je propaguje Václav Klaus, je chiméra. Protahující se konflikt rozhodně nepřidává Rusku na prestiži. Nebylo by tedy použití jaderné zbraně tím, čemu se říká game changer, tedy nebylo by něčím, co změní hru a znovu rozdá karty?

Jaderná zbraň by byla použita nikoli jako prostředek k odstrašení (k odstrašení nemusí vybuchovat, stačí když je připravena někde v silu nebo pumovnici bombardéru), ale jako skutečná ničivá zbraň. Byla by použita proti nejadernému protivníkovi, ne-členovi NATO. Záleželo by pak na mnoha dalších okolnostech. Byla by použita demonstračně jen jedna, nebo by jich bylo nasazeno víc? Zhroutila by se ukrajinská armáda jako organická síla, rozpadla by se pak do partyzánských skupin? Přežil by Zelenskyj a pokud ne, má někoho, kdo by ho nahradil?

Jistě by spadla totální železná opona a o odstřihnutí veškerých hospodářských styků s Ruskem by se přestalo diskutovat. Legrácky typu iditě na chuj by ale ustaly. Ze strany třetího světa by se ozval z mnoha stran nadšený potlesk. Přestalo by se o ruské armádě mluvit jako o nafouknuté bublině, teď by armáda vyvolala to, co si od ní Putin přeje, totiž hrůzu. Ze strany Západu by jaderná odezva skoro jistě nenastala. Troufnu si dokonce říci, že zcela jistě , a nejen proto, že to říká generál Ryan. Nálepka neefektivní nafouknuté bubliny by se přenesla na druhou stranu hřiště.

Pak už by Rusům nechybělo nic, než Overtonovo okno otevírat dál a co bylo včera nemožné, by napříště bylo normální: například bombardování polských železnic, na kterých Západ přisouvá na Ukrajinu válečný materiál. Pak už by Lavrov ještě řekl, že na Polsko nebude Rusko jaderné bomby házet…

Ve vyděšené Evropě by volby vyhráli mnichovanští politici, u nás by Zemana nahradil Babiš, v Německu by padl Scholz a nahradilo by ho ještě horší bláto…

Tady se už možné scénáře píší snadno, ty vize jsou snadno představitelné.