V poslední době se podobný povzdech objevuje v mých politických glosách často. Proč politici dělají očividně šílené věci? Proč jménem státu berou bitcoinový dar za miliardu od týpka propuštěného z basy? Proč před volbami zvedají poplatky za televizi? Proč přistoupí na interview s podvodníkem převlečeným za Michelinova panáka?

Poslední šílený čin dodala Eva Decroix, politička ODS. Po volbách změnila roli. Před nimi dělala uklízečku a coby ministryně spravedlnosti zametala bitcoinovou kauzu pod koberec, po volbách funguje jako stínový protějšek ministra spravedlnosti Tejce. Kdo ji nutil vyjít před volbami s nápadem, že by se z humanitárních důvodů mělo dovolit lidem s pedofilním škraloupem dál pracovat s dětmi? Co ji přimělo k přesvědčení, že se veřejností šíří sdílené přání „aspoň jeden pedofil do každého skautského tábora‟? O žádném takovém přání jsem neslyšel. Nechce se mi aplikovat princip Hanlonovy břitvy a nebudu tedy hledat zlý úmysl tam, kde je dostatečným vysvětlením hloupost. Eva Decroix vyvolala mezi voliči ODS vlnu nevole prostě proto, že se drží generální linie nastoupené Petrem Fialou a udržované i jeho panošem v roli předsedy Martinem Kupkou: ODS musí být lídrem demokratického světa v Česku, a tudíž její hlavní devízou jsou humanistické hodnoty.

Nic proti humanistickým hodnotám, natož proti demokracii. Potíž je v tom, že se o ně perou STAN a Piráti a z druhé řady podměreční lidovci a neexistující TOP 09. ODS se zoufale snaží nějakou tu hodnotu stáhnout pod sebe, ale holt ten Rakušan má ostřejší lokty než Kupka a podle toho vypadají výsledky. Do tohoto konceptu zapadá i nápad Evy Decroix.

Je to vše dokonale absurdní, jelikož ze všech stran slyšíme přání založit „novou pravicovou stranu‟. Pravicovou ve smyslu realismu se zvláštním důrazem na výkon. Tomuto přání se snaží vyjít vstříc lokálně výkonný Martin Kuba s hnutím Naše Česko. Po dlouhých týdnech slibů konečně přišel s programem. Obsahuje stejná hesla, stejné floskule, jakými nás živí na přednáškách o Česku na křižovatce Petr Fiala.

ODS má tedy pořád ještě šanci. V době tradičního rozdělení na pravici a levici se komunisté soustředili na vykořisťovanou dělnickou třídu. Máme dnes v naší společnosti zubožený subjekt, který si zaslouží podporu? Samozřejmě že ano. Jsou to všichni, kdo podnikají – od malých řemeslníků a obchodníků až po velké firmy. To je proletariát nové doby, drcený šikanou státu, finančně vysávaný, ochromovaný v pracovní činnosti, svázaný na rukou i na nohách. Dokud byla ODS u moci, tak si na něj vzpomněla jen tím, že mu zvýšila daně. Politika ale začíná každý den od nuly v duchu zásady „čo bolo, to bolo‟. Není nutné být ve vládě k tomu, aby politická strana podala produktivnímu sektoru ruku a vzbudila jeho důvěru. V jejím čele se ale musí objevit jiní lidé než pouzí producenti progresivistických hesel.