Ekonom Tomáš Sedláček psal – četl jsem v iHned –, že se hrneme do země nikoho, mezi Ukrajinu a Bělorusko. Není sám, kdo vynáší podobné soudy. Na stejné rétorice staví své uvažování kupříkladu Jiří Pehe. Dlužno ale podotknout, že Jiří Pehe nepřekračuje meze soudnosti, kdežto maxima Tomáše Sedláčka vyráží dech.
Předpokládám, že svůj text po sobě četl. Odtud můj úžas. On si opravdu myslí, že směřujeme někam mezi Ukrajinu, rozvrácenou zemi ochromenou korupcí a sektářským nacionalismem, který v krajních projevech zašlehuje do čistého fašismu, a Bělorusko, čistě diktátorský režim s potlačenou svobodou slova a shromažďování, vedené uzurpátorem a kamarilou jeho patolízalů? Opravdu nechápu, jak někdo může s vážnou tváří něco takového napsat a poslat do novin, aby mu to tam otiskli. Že to zveřejnili, je jistě v pořádku, a můj podiv a odpor se netýká Hospodářských novin, ale autora úvahy.
My nejsme něco mezi Ukrajinou a Běloruskem, a nesnažíme se tam vmezeřit. Za pětadvacet let jsme ušli pozoruhodný kus cesty – vždycky jsem tvrdil, že když se jde 45 let do sklepa, tak cesta nahoru trvá minimálně stejnou dobu, spíš delší – jsme tedy v půlce. Ustavili jsme demokratický stát s pevnými institucemi. Máme za sebou ekonomickou transformaci, o které jednou budou profesoři psát tlusté knihy – šlo o vybudování kapitalismu bez kapitálu a Tomáš Sedláček tomuhle rozumí jistě mnohem líp než já. Máme před sebou dvoje významné volby a společnost se k nim seriózně připravuje – buď jak buď, o naší demokracii svědčí to, že u nás nehrozí, že bude soupeřit pravicová extremistka s levičáckým šílencem, což se může stát ve Francii, a Tomáš Sedláček si jistě nemyslí, že Francie směřuje někam mezi Bělorusko a Ukrajinu.
Pojďme ale k jádru věci, totiž k tomu, proč si Tomáš Sedláček myslí to, co napsal.
Problém je v tom, že významná část veřejnosti a též i politické reprezentace má vážné a hluboké pochybnosti o smyslu a směřování zahraniční politiky demokratického Západu. Uvažujme o těch pochybnostech, čeho se týkají.
U nás naprosto není zpochybněna tržní ekonomika a parlamentní demokracie a svoboda slova a vyznání. To vše se stalo součástí hodnotové výbavy, na rozdíl od Ukrajiny a Běloruska. Pochyby se týkají spíše vnějších vztahů a zahraniční politiky. Tomáš Sedláček se pohoršuje nad pohrdavými poznámkami vedenými evropským směrem. To má jistě pravdu. Nejsem sám, koho trápí, že stávající evropské vedení vede Evropu očividně špatným směrem. Špatnost směru je prokazatelná. Copak brexit není kolosální fiasko evropské politické elity, která ho připustila? Celá severní část afrického kontinentu je v rozvratu, s výjimkou Egypta, kde se násilím ujala vlády armáda, a snad Tuniska, to se drží. To je malý důkaz, že se jde špatným směrem? Slovo Evropy nemá váhu, Evropa nemá respekt. Malý příklad: Ekonomická velmoc Německo není schopna přimět Tunis, aby přijal nelegálního migranta, a ten pak vraždí civilisty. Takto lze pokračovat dlouho. Jestliže Česko směřuje mezi Ukrajinu a Bělorusko, kam potom směřuje Evropa jako taková?
Tomáš Sedláček dovozuje, že jsme špatný spojenec v rámci NATO. Nevím o misi, ze které bychom se snad měli vyzout. Nedáváme dost peněz na armádu, ale to nedává skoro nikdo a Německo teď hodlá ubrat, to taky je špatný spojenec a hrne se k Ukrajině?
Tady na Neviditelném psu po celou dobu syrského konfliktu dávám najevo hlubokou pochybu o západní zahraniční politice v této oblasti. Asad je jistě hnusná kreatura. To byl Kaddáfí taky a Hussajn jak by smet. Předtím se liberálnímu Západu slavně podařilo svrhnout íránského šacha Pahlavího. Načež má na krku teokratickou diktaturu ,vyvíjející atomovou bombu. Husajn oběšen, země v rozvratu. Kaddáfí zlynčován, v Libyi dvě vlády, jedna horší než druhá. To je výsledek rozumné zahraniční politiky?
Když teď ruský ministr zahraničí Lavrov varuje před unáhlenými zásahy v Koreji, nemohu jinak než s ním souhlasit. Stačila sprška okřídlených střel, aby počínající mírové rozhovory v Sýrii vzaly za své – a máme se radovat z toho, že je šerif opět ve městě. Jenže ten šerif, ten dovede grázly nakopat do zadku a posadit za katr, jak to vídáme v kovbojkách. Nic takového se neděje a dít nemůže. Trump udělal jenom gesto bez reálného pokračování a teď vede silácké řeči o konečném řešení problému Korea.
Uzavřu. Moje litanie by rozměrem přesáhla únosnou mez. Nemyslím si, že směřujeme mezi Ukrajinu a Bělorusko. Na základě zkušenosti s totalitním režimem a v jeho rámci na základě každodenní konfrontace s proklamovanou lží se u nás vyvinul smysl pro kritické myšlení. Když vidíme žlutý čtvereček, nevěříme, že je to červené kolečko. Proto tolik lidí, občanů i politiků, má pochyby, že odstraněním Asada vznikne v Sýrii demokracie ženevského střihu. Stejné pochyby jsou stran projektu přestěhovat půlku Afriky do Evropy, aby se po roce 2050 nezhroutil penzijní systém. Mohl bych podobných tezí vyjmenovat tucet. Nevěřím na vývoz demokracie, nevěřím na humanitární bombardování a nevěřím na export lidských práv. A jestliže naše politická reprezentace hájí naše státní zájmy, já jí za to děkuju. Vyžaduje to hodně odvahy v tomto světě, který - jak to tak vypadá - ztrácí smysl pro realitu.