Turekgate je smrdutý květ, který vypučel na hnojišti naší politiky. Ač nečlen, tento titulární prezident marginální politické formace by někde v koutě tiše hajloval před vitrínkou svých nacistických memorabilií, nebýt nesmyslu s nekonečným soudem o Čapí hnízdo. Uměle rozdmychaná aféra živená deset let, kterou teď Vrchní soud násilně a přes koleno žene k jakémusi vyústění. Výsledek? Místo abychom se bavili o dalším směřování země, zabýváme se vydáním či nevydáním stíhaného Andreje Babiše, který právě drtivě vyhrál ve volbách. Spláchněte tu kauzu a nebude Turek. Motoristé usednou tam, kam patří, do kouta ve sněmovně a budou zkoumat, kudy se jde na záchod a kolik stojí panák ballantinky.

Věci se ale mají tak, jak se mají. Kauza spláchnuta nebude. Marginální strana získala od poražené koalice vydírací moc, na ní záleží vydání nebo nevydání Babiše, a tím si vydupala i post ministra zahraničí. Turkova absolutní nezpůsobilost k úřadu je zjevná. Načež fanfáry, z přítmí vychází Jan Zahradil.

Tresť jeho názorů přinášíme v dnešním vydání Psa. Shrnul je v článku pro zářijové číslo TO, Konzervativní noviny ho zhutnily. Půjdu ještě dál. Připomenu bez komentáře jednotlivé body.

Unipolární svět zmizel, Amerika přešla na transakční politiku, naše vztahy jsou na nule. Je třeba se naučit žít v multipolárním světě, kde roli hrají další mocnosti, zvláště pak Čína. S tou je třeba navázat pragmatické vztahy, právě tak jako se sousedy z Visegradu a zároveň se odpoutat od nadstandardních vazeb na Ukrajinu. To vše ale je podmíněno odklonem od dědictví Václava Havla a jeho hodnotové zahraniční politiky. Naším úkolem je hledání nových spojenců.

Komentovat to nebudu, originál si můžete přečíst sami.

Co znamená tento koncept? Obrat o sto osmdesát stupňů v naší zahraničněpolitické orientaci. Bráno čistě geograficky je to fakt obrat ze západu na východ, ale to berte jako zlomyslný „černý humor‟, jako když Filip Turek dá za stírač saúdskoarabskému diplomatovi papírek s kresbou šibenice. Nebudu rozpatlávat, že všechny tyto teze jsou dobře známé už mnoho let, Petr Drulák je prosazuje ve své vizi „festung mitteleuropa‟ soustavně a zde jsou jako přes kopírák.

Podstatné je jenom jedno.
Zahradil může vykládat cokoli, ale jak se na to bude dívat principál?

Principálem tohoto cirkusu je Andrej Babiš, nejvýraznější osobnost naší politické scény, o pár bodů druhý nejúspěšnější politik co do počtu voličských hlasů. Dává najevo, že si chce nechat zahraniční politiku pod vlastní správou a ministru zahraničí přenechat takové agendy, jako jsou vztahy s Burkina Faso. Pojede Babiš do Paříže tlumočit svému příteli Macronovi, co pěkného nakukal Drulák Zahradilovi? Budou Poláci ochotni tančit visegradskou čtverylku za zvuků Zahradilova cimbálu? Podepíše se Andrej Babiš pod tohle všechno?

Podle odpovědi poznáme, jak mnoho se Babiš bojí vydání soudní moci a jak silná je vydírací pozice politických hadrníků, jako jsou Motoristé a SPD (která se doposud ale chová pozoruhodně rozumně).