Tato úvaha je určena méně chápavým. Jelikož jich je mnoho, budu ji v mnoha obměnách opakovat. Premiér Petr Fiala prohlásil něco zásadně rozumného, když řekl, že je teď nutno položit na stůl peníze a zbraně. Pojem „zbrojení“ se skloňuje ve všech pádech (máme jich sedm). Je pozoruhodné, jaký povyk to vyvolává.

Zbrojení a obecněji – budování obrany – je v příkrém rozporu se vším, co se tady posledních třicet let dělo. Co se dělo? Budoval se zde socialismus s kapitalistickou tváří.

Zbrojení a socialismus s kapitalistickou tváří nejdou dohromady. Buď jedno nebo druhé. Buď postavíte silnou armádu, anebo budete zachraňovat svět. Zbrojení a Green Deal spolu nepasují. Zlá královna našeho světa, Ursula von der Leyen, se tváří, že se zbrojní výroba zajistí megapůjčkou a souběžně s ní bude pokračovat tvorba nového lepšího světa.

Nebude.

Zbrojení, to je je těžký průmysl, strojírenství, elektronika, výpočetní technika a samozřejmě chemie plus výstavba infrastruktury. To neutáhnou soláry a větrníky. Ocelárny nemohou čekat, až začne silně foukat vítr. Teď pro ty méně chápavé: kdo odmítá zbrojení, fakticky podporuje socialistický experiment, který v posledních deseti, patnácti letech akceleroval do rozměrů morové epidemie. Zbrojení a Green Deal se všemi průvodními znaky progresivismu jsou v protikladu. Jedno s druhým nelze skloubit. Buď jedno nebo druhé.

Můj odhad, jak to dopadne:

Jelikož změna politiky je nemožná bez výměny osob, politická, ekonomická a mediální vrstva evropského progresivismu se nevzdá. Sama neodejde. Zbrojní projekty se pokusí zahubit, tím spíš, že bude mít podporu poblázněné veřejnosti. Už se to děje. Není náhoda, že jednohlasně řvou komunisti stejně jako nacisti, rudí jako hnědí a zelení. Těm všem současný marasmus vyhovuje, je to jejich životní prostředí. Silný a sebevědomý stát pro ně nemá místo, proto ho budou nenávidět a bránit mu ze všech sil.

Zbývá jediná naděje, totiž naděje v nové politiky, kteří dokáží státy Evropy postavit na nohy, obnovit jim prestiž a vrátit jim roli ve světovém kontextu. Pak se naváže na úspěch šedesátých a sedmdesátých let úspěšné, prosperující sebevědomé Evropy.

Je to úkol pro příští léta, pro politiky, kteří svedou úspěšný zápas s hrobaři evropské slávy.