Poslední volby, ty do obecních zastupitelstev a první kolo voleb senátních, dopadly vítězstvím všech, přinejmenším všichni účastníci to tvrdí. Nejvíc na to má právo Okamurova SPD, jelikož její kandidáti se chlubí trojnásobným počtem obsazených postů, než jakého dosáhli posledně. Pořád je to ale málo. Kromě očekávaně oslabeného STAN dostala výprask levice, jak ČSSD, tak KSČM. Kam až se propadla sociální demokracie dokazuje rozhovor, který na Seznamu vedla Marie Bastlová s jejím šéfem Michalem Šmardou: strana uspěla tam, kde se maskovala za nicneříkající názvy, na což Šmarda reagoval slovy, že na brandy kašle, čímž myslel značky, nikoli nápoj.
Časově se naše volby kryly s italskými a konaly se krátce po švédských. Nechme stranou, že ve Švédsku a pak Itálii vyhráli fašisté nebo postfašisté, privilegium udílení nálepek nechme soudruhu Putinovi a taky všem těm, kteří tak rádi nálepky rozdávají. Každopádně jak ve Švédsku, tak v Itálii zvítězila pravice.
U nás jsme zřejmě odepsali levici. Máme ale pravici? Když ne, co tedy máme? Rozhlédněme se po naší politické krajině a zjistíme, že se všechny strany spektra, vládní jako opoziční, ohánějí představou, že stát je tu od toho, aby pomáhal. Opozice povykuje, že pomáhá málo, když dnešní vládní strany byly v opozici, povykovaly, že málo pomáhá ANO a zatím umrtvená ČSSD. My nepotřebujeme deklarovanou levici, protože levicové jsou všechny vlády od Šumavy k Tatrám, dnes řekněme od Šumavy k Beskydům.
Za pravicové bude teď nálepkovat náš převážně progresivistický mediální svět všechny politiky, kteří se odváží byť jen pípnout ve prospěch Giorgie Maloni. Držkovou už dostal Jan Zahradil, ale taky Petr Fiala, protože se druhdy nechal s paní Meloni vyfotit. Nicméně, s programem vítězné italské formace máme přece jen společné body, například nedůvěru vůči evropskému federalismu a odpor proti zrušení práva veta: že by to bylo tím, že v tomto punktu je větší část veřejnosti pravicová?
Za pravici bývá někdy označován Okamurův podnik SPD. Ten je ve skutečnosti jen nacionalistický a izolacionistický, to se v dnešní době rovná proputinovský, jelikož v době války nejsou neutrálové. Ti co se takříkajíc neúčastní, ve skutečnosti podporují jednu stranu. Ale právě Okamura zastává státně paternalistické koncepty, on nejvíc křičí o „pomoc našim lidem“.
Pravici nevidno kromě ostrůvků pozitivní deviace, jako jsou Svobodní.
Ona zřejmě pravice nevznikne tím, že si ji někdo vymyslí. Musí přijít bída, aby postrčila na výsluní nějakého Reagana nebo nějakou Thatcherovou.
Jak bude u nás? Bídu brzy pocítíme. Tak ještě nějaká Thatcherová aby se našla.