Je to už hromada let, někdy na začátku normalizace, kdy se můj kamarád Vladimír Kovářík chystal ke svatbě s Ajkou Stránskou. Dohodli se, že se vezmou na radnici v Kašperských Horách, protože tam měli na radnici, hned vedle vchodu, velikou mramorovou desku s poděkováním americké armádě za osvobození. Jeli jsme tam ve čtyřech, Tonda Planner jako druhý svědek, dojedeme na místo a vida: kameníci tam odsekávají desku s poděkováním americké armádě. Vznesli jsme dotaz a že je to na protest proti válce ve Vietnamu, ta byla tehdy ještě v plném proudu.

Vzpomněl jsem si, když čtu titulek „Není důvod být Rusům za osvobození vděčný“. Náleží k článku od historika, a věru že s obsahem souhlasím na sto procent. Nejen z toho důvodu, že můj táta vždycky říkal „takzvané osvobození“. Prostě – byla válka, Stalin se nejdřív s Hitlerem spojil a postupovali společně, pak se porvali a Hitler to prohrál a kam Stalin své armády dotlačil, tam se snažil zůstat. Legrační bylo, když propagandisté v NDR razili termín „osvobození Německa Rudou armádou“. Tedy, věcně k tomu nemám poznámku žádnou.

Nemohu si ale odpustit lehká nadzvednutí obočí. Jakpak se na všechno dívá takzvaný člověk z ulice? Ten bere média jako média, bral je tak za minulého režimu a bere je dnes a bez velkého (natož pak hlubokého) přemýšlení srovnává staré s novým. Nevyvaruje se podivu, že dřív do něho média valila poddanskou oddanost a vděk za osvobození Rudou armádou a dnes se dočítá, že kdovíjak to bylo a vlastně tady žádné Rusové pořádně ani nebyli. Do toho pak vstupují tance kolem pomníků. Podivujeme se nad americkou cancel culture a nad likvidací památek po velikánech minulosti - a pak někdo přijde a pomaluje maršála Koněva načerveno, načež přijede jeřáb a odvleče ho někam do skladu. Rozdíl v tom není žádný, je to prostě cancel culture se vším všudy.

Tohle mi táhne hlavou v předvečer 9. května, kdy čekáme, s čím nazítří přijde krvavý diktátor zjevně fašistického Ruska Vladimír Putin. Nikdo neví, škála dohadů se táhne od nabídky míru pod záminkou vítězství po vyhlášení třetí světové války, cokoli je možné, on může všechno. Táhne mi hlavou, jak směšné a upachtěné jsou všechny ty žvásty a hesla a strhávání pamětních desek a kácení pomníků. Hrozba ze strany Ruska se obnažila, a je třeba činů, především jasného a odhodlaného budování armády. Už ne výměny stíhaček za nefunkční helikoptéry, akvizice fajnových grippenů na leasing, které mají smluvně zakázáno se účastnit bojových operací a podobné hry. Budování armády, navázané na naše sousedy Poláky a Slováky (Němci jsou zjevně k ničemu) a hlavně na Američany, kteří zůstávají jediným garantem naší ochrany před rozpínavostí orientální despocie, která odhodila všechny masky a snaží se prosadit svoji surovost směrem na západ. To je podstatné, vše ostatní jsou gesta k ničemu.