V báječné Jirotkově knížce založili Saturnin s dědečkem „Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru“. Probírají v ní různé situace obsažené v knihách, pitvají je, aby nakonec došli k překvapujícím zjištěním a ohromeným čtenářům odhalili, že popisované události se odehrály zcela jinak, než autor napsal.

Nějakou podobnou kancelář by potřebovali někteří naši politici, ba i pracovníci ve sdělovacích prostředcích, aby bez přemýšlení neopakovali různá nepravdivá tvrzení či klišé. Za všechny jmenujme třeba údajný Havlův výraz humanitární bombardování, Klausovi je zas připisován výrok, že nezná špinavé peníze, o opoziční smlouvě se tvrdí, že byla rozdělením moci mezi ODS a ČSSD, a Topolánek o sobě nikdy neprohlásil, že je chlap s kulama. To všechno jsou nepravdy, ale tak hluboko zakořeněné, že je všichni berou jako axiomy, které netřeba dokazovat.

Do stejné kategorie patří i tvrzení, že pokud by nám hrozilo nějaké nebezpečí, přispěchají nám ostatní členové NATO na pomoc a případného agresora zaženou. Každý dnes plácne cosi o Článku 5 Severoamerické smlouvy a má věc za vyřešenou. Málokdo se už obtěžuje přesvědčit, co se v tom článku vlastně píše. Ve skutečnosti v něm stojí toto:

Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti. Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.

Jestli si stále někdo myslí, že nám přijdou všechny státy NATO na pomoc, jakmile budeme napadeni, nechť si přečte znovu tuto pasáž: „takovou akci, jakou bude považovat za nutnou“. Dovedeno ad absurdum: Zaútočí-li na nás někdo a ostatní členové svazku usoudí, že na agresora stačí udělat bu-bu-bu, celá naše obrana armádami jiných států NATO tím končí.

Je hezké, že velení Severoatlantické aliance dělá každou chvíli cvičení spojeneckých vojsk, ale že voják umí řídit tank, ještě neznamená, že za nás bude i bojovat. V současné době se cítí být ohrožené pobaltské státy. Hrozba napadení Ruskem je sice iluzorní, ale kdyby k tomu přece jen došlo, nepochybujme, že na jejich obranu by přispěchala řada členských států NATO, ne-li všechny. Měli bychom ale mít na paměti, že taková ozbrojená pomoc není automatická, ani vynutitelná. Pro naši zemi z toho vyplývá, že chceme-li se cítit bezpečně, měli bychom především dbát o rozvoj a bojeschopnost naší vlastní armády a teprve až potom spoléhat na pomoc jiných.