Otázka účasti na zamýšlené hradní ceremonii k příležitosti udílení státních vyznamenání jistě mnoha lidem způsobila nesnadné usínání. Jít, či nejít, to je zásadní otázka. Pro Markétu Pekarovou Adamovou nebo Miloše Vystrčila nenastala. Dvojnásobný olympijský vítěz a dvojnásobný světový šampion v judu Lukáš Krpálek se na lůžku nepřevaloval a dopředu oznámil, že na Hrad nepůjde. 

Těžko soudit, kdo další se rozhodl na Hrad nejít. Důvody k přemýšlením ale tady nesporně jsou, tím spíš, že se veřejně propírá postoj Jaromíra Nohavici. Odmítl výzvy vzdát se Puškinovy ceny obdržené od Putina roku 2018, tedy po vpádu Rusů na Ukrajinu. Toho vpádu, který nejdřív prezident Miloš Zeman bagatelizoval (nezapomenutelný výrok, že ruští vojáci na Krymu nejsou, neboť mu to řekl Lavrov) a pak schválil s přípodotkem, že si Ukrajinci za to mají nechat od Rusů zaplatit.

V turbulentních dějinách dvacátého století jsme měli prezidenty, kteří museli dělat kompromisy. Vždy to bylo pod nátlakem, Emil Hácha a Ludvík Svoboda doslova pod bajonety. Miloš Zeman je jediný hodnostář na hradě českých králů, který otevřeně a soustavně nadbíhal nepřátelské mocnosti dobrovolně a bez nátlaku. Šel dokonce tak daleko, že sabotoval činnost tajných služeb státu, jehož je prezidentem. To vše, opakuji a zdůrazňuji, aniž k tomu byl sebeméně nucen. Doplním: nucen čímkoli, o čem bychom věděli. Toto všechno jistě zvažují ti, kdo mají na nočním stole pozvánku, ať už jako hosté nebo jako dekorovaní, aby se dostavili na Hrad v době, kdy Zemanův osobní přítel Putin nařídil aktivovat nukleární zbraně. Dodejme, že Českou republiku má v seznamu nepřátelských zemí.

Prožíváme tragický začátek posledního roku úřadování Miloše Zemana na Hradě. Události posledních dnů nepochybně ovlivní i proces volby prezidenta nového. Dá se čekat prudké rozštěpení společnosti. Pod tlakem šoku z nevyprovokovaného útoku na Ukrajinu se prezident slovně postavil na napadenou stranu. Ve světle toho, co doposud v úřadu dělal, aranžmá chystaného večera ve stylu „podpora Ukrajině“ se jeví jako cynický výsměch a urážka soudnosti a dobrého vkusu.

Vidím jediný důvod, proč zvažovat i možnost „jít“. V ovzduší války je třeba soudržnosti. Poprvé za dobu Zemanovy administrativy zní Hrad i Strakovka jedním hlasem (jakkoli ministr zahraničí Jan Lipavský je nadále kvůli svým prozápadním a protiruským postojům v nemilosti). Rozkol mezi oběma institucemi není nic, co by si kdo rozumný měl přát. Toto bych zvažoval, kdybych měl na nočním stolku tu pozvánku, což, chvála bohu, se mi absolutně nemůže stát.

Jít tam bude v očích mnohých hanba. Ona časem hodně vybledne. Hlavně si přejme, aby udílení řádů 28. října příštího roku 2023 neznamenalo pro pozvané mravní dilema.