Alena Schillerová se na Primě zmínila o tom, že Česko potřebuje Ukrajince a bez nich by se neobešlo a už se ozval Tomio Okamura se štvaním. Jen tím připomněl paradoxnost Česka na prahu druhé čtvrtiny jednadvacátého století. Vystřídala se vláda, ta dělá v podstatě totéž co vláda předchozí, protože se nic jiného dělat nedá a veřejná debata se mele kolem nesmyslů. Za vlády Andreje Babiše to je a bude výraznější než dřív. Do koalice musel bohužel připojit cirkus trollů, kteří nedokáží nic než povykovat a škodit.

Teze o „užitečnosti Ukrajinců‟ je až trapně banální – stačí se rozhlédnout kolem sebe. Vidíme ji na každém kroku. Paradoxy plodí další paradoxy. Okamura jistě patří k těm, kdo prosazují „mír na Ukrajině‟, v podobě která se rovná kapitulaci. Ta by měla za následek masovou emigrační vlnu. S ní by nepřišlo více prodavaček a skladníků a zedníků a zdravotního personálu. Dostavili by se otrlí muži zvyklí zabíjet, zoufalí z prohry, prostoupení pocitem, že byli zrazeni a že tedy nikomu nic nedluží a mohou sáhnout na vše, co si dokážou vymoct. Přemýšlí o tomto scénáři Tomio Okamura? Asi ne. Stejně jako Babiš podlézá náladám… jen loví v ještě kalnějších vodách.

Jsou i jiné scénáře. Mír korejského typu, obnova Ukrajiny. U té už nebudeme v takové míře, v jaké bychom mohli být. I to bude – vedle mnoha jiného – Okamurova zásluha...