Úterní Fialovo coming out ve věci podpory eventuálního kandidáta na prezidenta vyvolalo rozporné reakce. Nemohlo jinak, jelikož novináři jsou od toho, aby produkovali rozporné reakce. Zaznamenal jsem dva jejich druhy.
Ten první: Fiala doporučil pozornosti tři jména, podle abecedy Fischera, Nerudovou a Pavla. Už včera jsem se zmiňoval, že první reakce zněla, že to vede k rozdrobení té části voličů, kteří sympatizují buď s celkem, nebo některým ze subjektů SPOLU. Na jedné straně je to pravda. Pro názornost si představte, že by premiér Fiala doporučil pozornosti dvacet jmen. I za předpokladu, že by sympatizanti SPOLU následovali jeho direktivu, kolik asi procent by každý z doporučených dostal? Na jedné straně je to v prvním kole nikoli podstatné, i kdyby druhý na pásce (oproti Babišovi, který možná 27. října oznámí kandidaturu) měl 3% a všichni ostatní dvě procenta a méně, vyhrál by postup do druhého kola ten se třemi procenty. Pak by v druhém kole nastal ten boj navážno. Čili, kdyby byl doporučen jeden, pozornost by se soustředila na toho jednoho.
Není jich dvacet, jsou tři. Generálovi Pavlovi bude ujídat hlasy Pavel Fischer, jak se dá soudit – to je tedy jasné oslabování jeho pozice. Nicméně by ho musel přečíslit, anebo mu urvat tolik, že by je oba přeskočila Danuše Nerudová. V tomto smyslu jde tedy o ředění pozornosti.
Druhý druh kritiky: Fiala, potažmo SPOLU, nedoporučil spoláckého kandidáta. V situaci jaká je, kdy se mluví o dvou světech vzájemně se nesnášejících, by kandidát pevně svázaný s jednou či druhou sestavou měl perný život a prezident z takové situace zvolený neméně perné funkční období.
Takže žádný z argumentů středeční politické debaty, jak jsem ji sledoval, mi nevrátil přesvědčení, že rozhodnutí SPOLU nebyl žádný alibismus, ale rozumný krok. Ať s lidi vyberou… ne, na tom není nic špatného.