Jak už to bývá, tak nápadná událost jako je požár tisícovky hektarů lesa se stane námětem pro politické debaty. Jinak to být nemůže a je to tak správné. Hodně se teď mluví o principu bezzásahovosti. Kdyby to území nebylo plné vysušeného mrtvého dřeva, zní argument, požár by nenastal. No a ty haldy mrtvého dřeva jsou důsledek principu nezasahovat, takový je závěr.

Nepolezu na obláček jako bůh otec a nebudu rozsuzovat, bylo by to směšné. Jenom přidám pár přípodotků, jelikož jsem v té oblasti poměrně nedávno byl a jak v praxi ta bezzásahovost vypadá jsem viděl.

Než jsem tam poprvé přišel, byl jsem stoprocentně proti bezzásahovosti. Nadále si myslím, že se lesy mají sanovat podle zásad, aplikovaných na příklad při rekultivaci severočeského uhelného revíru. Tam od padesátých let probíhá vědecky řízený proces a běžte se podívat na výsledek, nádherná krajina plná zdravých smíšených lesů. Zásluhu na tom má mnoho lidí, jmenovat budu rekultivačního nestora ing. Stanislava Štýse.

Tam, kde to teď hořelo, probíhala opravdu ta propagovaná přirozená sukcese: stály tam mrtvé stromy a dole se klubal nový svěží let. Jen jsem z toho měl pocit, že tam vzniká tatáž monokultura smrků, která pomřela a uschla – kde by se tam asi vzaly jiné druhy stromů? Ale mohu se mýlit.

Jiná otázka je ale kolem proveditelnosti jakéhosi úklidu toho území: jak to udělat, aby tam to suché dřevo nebylo. Celé to území je něco jako pískovcový ježek s milionem úžlabin. Jak odtud to mrtvé dřevo vytaháte? Není to tak, že nezbude než ho tam nechat, i teď, po drastických zkušenostech uplynulých dnů?

V budoucno nás čekají další požáry. Budou požáry, dokud budou mezi námi kreténi schopní rozdělat v suchém červenci ohýnek uprostřed lesa.