Skromně připomínám, že jsem tu první den, kdy to krachlo v Afghánistánu, vyslovil domněnku, že vítězové by mohli volit mezinárodní uznání a teplá místa v OSN a přidružených sinekurách poté, co strávili dvacet let ve skalních tunelech. 

Teď to skoro vypadá, že bych mohl začít povykovat, že na moje slova došlo. Kdyby došlo, pak by v podstatě byla civilizační mise Západu splněna. Afghánistán by měl spořádanou a lidmi respektovanou vládu, schopnou komunikovat v globálním kontextu. Rozdíl by byl v tom, že by ji nedosadili Američani, ale to by snad bylo tím líp, nebo ne? Bez dvacetiletého násilného úsilí by se to nestalo. Tudíž, podškrtnuto, sečteno, akce Afghánistán: skvělý úspěch. Takže teď ty moje námitky.

Podobnost s Vietnamem je zdánlivá: bojovníci v křoví / v horách versus nejsilnější armáda světa, bojovníci v křoví / v horách vítězí. Rozdíl je ale v tom, že ve Vietnamu byla vůdčí silou komunistická strana, pevná organizace, nelítostně pevná a krutá a efektivní. V Afghánistánu – dovolte příměr – to bylo jako u nás, když proti Babišovi stojí demoblok, sdružený jen nenávistí proti Babišovi, žádnou jinou společnou ideu nemá. Jakmile by ve volbách zvítězil, okamžitě by si jednotlivé části šly po krku. Představte si Zahradila a Profanta na jedné lodi – rád podám Zahradilovi pádlo, aby jím třískl Profantovi do hlavy.

Konec paralely, Zahradil nezabije Profanta, i kdyby se stalo nepravděpodobné, že demoblok vyhraje volby. Kdežto vítězné hnutí známé pod shrnujícím názvem Tálibán má vraždu jako standardní pracovní nástroj.

Takže uvidíme. Coby liberální konzervativec vidím v tom všem jedno pozitivum. Souvisí s imigrací. Obecná nálada v doposud oblouznělé Západní Evropě (píšu velké „Z“ Západní, protože to začíná být geopolitický pojem oproti Střední Evropě) se posunula směrem k ostražitosti vůči masové imigraci. Přitom Afghánci by z mnoha ohledů měli mít nárok – prchají před výsledky války, kterou jsme spískali my a slavně ji prosrali. Takže ten nárok by měl být logicky větší než nějakých Tunisanů. Možná je to iluze a teď píšu velmi upřímně, skýtá mi to naději, že rozum a princip sebezáchovy přece jen nezahynul v atmosféře všeobecného třeštění.