Plzeňské Dny svobody skončily, Den vítězství připadl na pátek a tudíž se radujeme z prodlouženého víkendu. Náhodou jsem jel včera serpetinami z Točné dolů k Vltavě – vlevo Zbraslav, vpravo směr Modřany. Tam, v zatáčce, jsou pomníky padlých při Květnovém povstání. Zahlédl jsem velký svazek květin u ústředního pomníku, aspoň že tak! Za minulého režimu pionýři stávali čestnou stráž u pomníčků padlých. Kolik kluků a děvčat by se dnes dalo přimět k podobné službě. Někteří ano, dělají to, ale dobrovolně. Ale takový je běh světa. Jak se táhne čas, vzpomínky blednou a vytrácejí se. Za mého dětství byl konec války v živé paměti. Rodiče mi vyprávěli, jak zachránili Prahu vojáci generála Vlasova před německým terorem. S velkým zájmem jsem si prohlížel obrazovou publikaci věnovanou Povstání. Byly tam fotky generála Kutlvašra. Kdepak je pan generál dnes? Je degradovaný na vojína a sedí v žaláři na Mírově na doživotí, nikomu to ale neříkej, zněla odpověď. Na Smíchově byl vystavený tank s číslem 23 na věži. Všichni věděli, že ten tank, co přijel skutečně jako první do Prahy, dostal pecku z pancéřovky. Později, to jsem už byl dospělý, se říkalo, co že to číslo znamená: za dvacet tři roky přijedeme znova. Co ví dnešní dítě o konci války? Že svobodu přinesli Američané a že maršál Koněv je ten vrah, který utopil v krvi povstání Maďarů v roce 1956. Těch Maďarů, kteří si přejí zrušit Benešovy dekrety, Slovensko označují jako Horní Uhry a rádi by vrátili ke svému území Žitný ostrov, když už
ne celé Slovensko. Tedy, dnešní dítě to asi neví, protože o tom hry na platformě Nintendo nepojednávají.

Neberte můj stručný souhrn jako pamětnické hořekování: je to suché konstatování toho, jak se věci mají. Pravdu měl sochař Olbram Zoubek, když pojal pražský pomník obětí komunismu jako symbolické schodiště vedoucí kamsi vzhůru a postavy na něm ztrácejí kontury a pomalu mizí.

Není to ale nevděk vůči obětem minulosti. Je to důsledek proměn přítomnosti. Každá generace sama sebe definuje. Bylo by divné, ba dokonce směšné, kdyby svoji definici stavěla na minulosti místo na přítomnosti. Dnešní mladí lidé jsou sebevědomí. Formuje je svobodné prostředí. Nevyrůstali a nerozvíjejí se v atmosféře „tohle nesmíš říkat‟. Nenajdeme je u pomníčků padlých, ale na druhou stranu: kdo z těch pionýrů a pionýrek šel stát čestnou stráž z vlastního popudu, dobrovolně a rád? Když se na oslavy – neoslavy konce války takto dívám, říkám si, jak je dobře, že se proměnily v cosi všedně radostného, v jeden z mnoha svátků roku. Užijme si ho. Nicméně nebude na škodu si trochu připomenout, jakou roli v tom hraje svoboda. Že nemusíme děti nabádat: tohle si nech pro sebe, tohle nesmíš říkat nahlas.