Je to jako válka
Všechny jiné zprávy jdou stranou vedle toho, co se stalo v oblasti Hodonína. Přehnalo se tu tornádo a následky připomínají to, co známe jen z televizních reportů ze vzdálených zemí. Urvané střechy, automobily odhozené na stěny sousedních domů. O pár metrů dál je klid. Jako kdyby se oblohou přehnal bombardovací svaz.
Je to jako válka, jenom neumíme pojmenovat nepřítele. To proto, že není žádný nepřítel. Je to příroda, ta si tu je a my, protože jsme se z ní vyčlenili, jsme jaksi přívažek.
Sedíme na boží dlani, říkalo se a třebaže se to už neříká, platí to dodnes. Veškeré naše pohodlíčko, považujeme ho za normál, je výsledek naprosto nepravděpodobné souhry okolností, na něž máme nulový vliv. Stačí pak jenom malé vychýlení. Někde unikne virus netopýra. Jinde nastane přechod teplot a přižene se tornádo do míst, kde o něm nikdy ani neslyšeli. Všechno se může stát.
Pohodlíčko je pryč. Je třeba čelit nepřízni. Zpráva o tom, co se na Hodonínsku vlastně stalo, je příliš čerstvá, nicméně se dá čekat pomoc, solidarita – a je to tak dobře. Vždyť právě ze vzdoru proti nepřízni okolností vzniklo to, co se teď snažíme oslabit a zničit. Jmenuje se to civilizace.
