Z úmyslu tehdy sešlo, dnes těžko posoudit, proč vlastně - jistě v tom hrál roli groteskní naschvál oranžových nastrčit jako kandidáta nepřijatelného rusofilního radikála Zaorálka.

Jak tedy s Paroubkem?
Ať je to jak chce, a třebaže to u nás docela neplatí, předsedové vlád se obecně těší ve světě velké vážnosti. Předpokládá se, že jsou to lidé s mimořádnými vlastnostmi, a také jejich zkušenosti a kontakty mají svoji hodnotu. Nejde jen o premiéry - připomeňme americký neoficiální institut "bývalého prezidenta". Jimmy Carter, který v prezidentské funkci rozhodně neoslnil, úspěšně splnil nejednu krajně delikátní diplomatickou misi, naposledy když vysekal amerického občana ze spárů severokorejského teroristického režimu. Jistě že je propastný rozdíl mezi exprezidentem Carterem a hulvátským expremiérem Paroubkem. Nicméně, takzvaně ho zadupat do země, to by bylo české jako maková buchta nebo vepřo knedlo zelo. U nás se do zadku buď leze, nebo se do něho kope, nic mezi tím. Oznámený Nečasův úmysl je zatím jenom úmysl. Je to tak trochu zkouška státníkova - nejen ale pro Nečase, zrovna tak pro Paroubka. Při provokativním nastrčení nepřijatelného Zaorálka šlo o trapný šprajc. Bylo by dobré, kdyby se obě strany pokusily o rozumné nalezení role, kterou bychom nepokládali ani za vyhnanství, ani za trafiku, ale jako službu veřejnosti.

Dovedu si představit smršť ironického posměchu mířeného na tuto větu. Ale dokud se nenaučíme sunout veřejný zájem na první místo, zůstaneme tím Blbákovem, jímž jsme. A do Blbákova patří i posměch za formulaci ideálu.