Dovedete si představit, že před třiceti lety, tedy na jaře roku 1995, by si komunisté troufli vyhlašovat „nový začátek‟ a „návrat k normálním poměrům‟ a dokonce „změnu režimu‟? Je to řečnická otázka, nevyžadující odpovědi. Jinak na ni odpoví dnešní dvacátník, který se dívá na komunistickou éru jako na dávnou historii, jinak stařičký komunista a jinak ten, kdo bývalý režim proklíná jako dobu úpadku, násilí a lži. Odpověď je tudíž nejistá.

Jedno je ale jisté. Žádný Milión chvilek nesvolává demonstraci na Letnou. Každému je to fuk. Média, která před pěti lety velebila „naši Kačku v Bruselu‟ za to, jak úspěšně pomáhá našim podnikatelům se prosadit v mezinárodní konkurenci, berou výzvu ke změně režimu jako cosi normálního. Je vidět, že pravdu měli ti, kdo odhadovali, že historická paměť sahá maximálně dvacet let dozadu. Z hlediska „dlouhých časových řad‟, jak o nich mluví profesor Bárta, má společnost paměť akvarijní rybičky.

S ohledem na zřetelnou bezmocnost Petra Fialy a jeho SPOLU se velká odpovědnost přesouvá na Babišovo ANO a na nově vzniklé Motoristy, kteří se deklarují jako následovníci někdejší ODS. Dokonce mají i podporu Václava Klause. Bohužel dnešního a ne tehdejšího.

Což je asi takový rozdíl, jako je mezi tehdejšími a dnešními komunisty.

Ti tehdejší se tetelili strachem, aby nešli do basy za to, co napáchali, a ve skrytu duše se divili, že jim partaj pořád ještě nezrušili. Ti dnešní horují pro návrat „normálu‟, volají že si „berou stát zpátky‟ a jsou připraveni „změnit režim‟.