Jako za války
Britský guvernér národní banky vybídl bankovní sektor k posílení, aby se země ubránila před důsledky krize v eurozóně. Hovoří se o tom, že se situace podobá obraně Británie před Hitlerem, který začátkem čtyřicátých let také měl pod palcem prakticky celou Evropu. No a před tím to byly – dnes už zapomenuté – války napoleonské, kdy Británie neohroženě čelila "korzickému dobrodruhovi". A naše sázkové kanceláře už přijímají sázky na rozpad eura.
Situace je o to horší, že se hlavně do zemí eurozóny natáhly milióny ekonomických imigrantů, kteří táhli za vidinou snazšího lepšího života. Už zjistili, že to byla vidina značně pomýlená, že život ve Francii nebo Německu není tak růžový, jak se zdá přes plot slumu nebo "bidonville", jak se tomu říká ve francouzštině. Ale pořád to jakž takž šlo, pořád ještě byly dávky a pořád ještě bylo na jídlo a nějaké to povyražení. To může přestat, s následky radikalizace a nenálad vůči přistěhovalecké menšině.
Paradoxní na tom všem je skutečnost, že mít dluhy dnes není zas tak moc špatný nápad, protože přijde zcela jistě inflace. Ta ty dluhy zředí, a ovšem samozřejmě zardousí úspory. Takže rozmařilci na tom budou relativně dobře a spořiví, na zadní kolečka pomýšlející poctivci ostrouhají. Zajímavý bude pohled na dnes existující penzijní fondy – že obstojí před inflací, je nemyslitelné a sen o nějakém zázračném pilíři, který někomu pomůže ve stáří, se zhroutí v troskách padající euro-stavby.
Na Titaniku se tančilo, když byla díra pod čarou ponoru. U nás? U nás piloti stávkují stylem "hodit se marod". Taky zvláštní postoj...
