Velmi jednoduše. Evropská unie se skládá z – momentálně – sedmadvaceti členských států. Každý má demokratický režim s volbami v cyklu několik málo let. Jejich vlády uvažují v horizontu volebního období. To je jeden faktor.

Druhý faktor: Evropská unie má své orgány, volené (Evropský parlament) a od nich odvozené další, především Evropskou komisi. Evropských voleb se účastní menší procento voličů, vesměs příznivců evropského projektu (jako jsem třeba já).

Západní část EU je bohatá a bohatí lidé rádi konají dobro, to je třetí faktor. Proto v nich mají silnou roli levicové strany, včetně extremistických, což jsou zelení. Odtud se také bere velká část voličů do evropských orgánů, ale také byrokratického personálu Bruselu. Tak se stalo, že tzv. Brusel ovládl levicový koncept.

Tito lidé neuvažují v cyklech volebního období, ale dlouhodobě. Plán je prostý. Je třeba postupnými kroky schválit jednotlivá destrukční opatření a podpořit je zákony, které mají delší dopad než je volební cyklus členských států. Předáci států je schválí, aby neměli potíže, protože dopady se projeví, až oni sami budou někde jinde anebo budou mít výmluvu a každopádně neponesou za dopad odpovědnost a na příčiny se zapomene nebo budou nepochopitelné.

Takto to funguje.

Klasický příklad: Babiš hlasuje pro Green Deal a zrušení automobilů (jéje, za dlouho…), nahradí ho Fiala a ten schválí Fit for 55 (jéje, to bude za dlouho…) a když dojde na ETS2, Fiala ho odkopne na příští vládu a až povládne Babiš, bude se vymlouvat na Fialu.

Takhle je to ale všude, toto se děje ve všech státech. Nikde žádná strana a žádný politik před volbami nepředstoupil před voliče a neřekl vám: vážení občané, zvolte nás, protože vám chceme zakázat auta, zdražíme vám elektřinu na trojnásobek a způsobíme, že v zimě budete topit na 17 stupňů.

Takže jsme v situaci, o které architekti tohoto podfuku vědomě nebo nevědomě snili. Proč říkám vědomě i nevědomě? Ono to má charakter přírodního procesu. Nelze určit viníka, nelže říct - to vymyslel. Jsme v každém případě v situaci, že jdeme do zdi, jak to trefně charakterizuje muž č. 2 ANO Karel Havlíček. Vše je připraveno a podloženo zákony a sankcemi. Ale Havlíček je taky součástí hry. Když byl on i Babiš ve vládě, když jezdili do Bruselu a chystal se rozběh k nárazu do zdi, ani jeden ani druhý neběhali a neječeli na poplach. Ani Fiala neječel. Ječelo (a ječíme) nás pár pisálků, ale kdo by si nás všímal jiný, než komunita čtenářů? Ta nehraje v lhostejné mase obyvatelstva rozhodující roli.

Takže co, pesimismus?

Úsloví „chceš-li Pánaboha rozesmát, svěř se mu se svými plány‟ platí pro jednotlivce i pro politické skupiny. Realita je bestie, která se nakonec prosadí. Bohužel to zřejmě musí dojít k tomu nárazu do zdi.

Pak se lidi naserou a začne to lítat.