Nemluví ze mě ani prorok (co bude v roce 2029), ani znalec přísloví (jak na Nový rok, tak po celý rok), jako zkušenost dle zásady „znám své Pappenheimské‟. Oslavy výročí zlomového dne procesu pádu komunismu u nás měly ráz protestu: paradoxně protestu proti vládě, která má vzejít z nepopiratelně svobodných voleb, ty navíc dopadly jednoznačně ve prospěch vypískané strany a ještě navíc, dopadly propadem kolaborantské komunistické formace. A ještě a ještě navíc se protestuje proti vládě, která ještě nevznikla a hned tak ustavena nebude. Protestuje se tedy proti něčemu co není a kdyby bylo, bylo by legitimní i podle přísných měřítek.

Legrační na tom jsou i drobnosti, jako například když Kateřina Konečná jedovatě utrousí, že se slaví možnost rozkrádání toho, co po jejím skvělém režimu zbylo. Ona, která by bez pádu režimu nadále prdelkovala na sekretariátu KSČ v Novém Jičíně a možná by postoupila k Mamulovi do Ostravy, ale rozhodně by nepobírala luxusní kapitalistický plat v Bruselu. Ne, někteří lidé opravdu nevědí, co je to stud.

Oslavy se tedy nesly v duchu „slavit smíme jen my co spolu mluvíme, ti druzí mají šoupat nohama v koutě‟. Jiná věc je, že odstrkovaná strana se taky pěkně snaží, aby k odstrkování byl důvod. Tak třeba Filip Turek nevynechal ani tuto příležitost k důkazu, jaký je idiot, když začal veřejně rozumovat, že „historie byla trošičku jinak a že ta revoluce byla nějakým způsobem řízená, že StB nastrčila zemřelého studenta a tak dále. A že potom komunistický parlament zvolil Václava Havla prezidentem velmi hladce, tak je zjevné, že ta věc byla organizována.‟ Šestatřicet let jsme živeni bláboly o spiknutí tajných služeb a teď s nimi přijde člověk, který chce reprezentovat republiku na světovém jevišti. Že hajluje a jezdí dvě stě pade je jen projev toho, že je blbec a teď to prokázal znovu.

Máme to za sebou, oslavu i trapnosti. Před námi je vřava, ve které zaniknou hlasy volající po střízlivosti, zklidnění vášní, po věcnosti, po analýze a na ní založeném řešení problému. Vřava se bude odehrávat v úzké politické vrstvě, kdežto jádro zůstane nedotčené: zbytněný, byrokratický stát, vnitřně provázaný osobními zájmy s podporou nepřehledných, lobbisty prosazených zákonů, stát ve kterém nic nejde a má smysl a důvod existence jen sám v sobě. Představme si ho jako obrovitý balvan a nahoře poskakují křiklouni a řvou na sebe: Fašisto! Libtarde! Dezoláte! Lepšoide!

Ten balvan vám stojí na noze a tahá vám z kapsy peníze.