Optimista si bude pochvalovat, že přibývá vysokých škol a studentů. Jsou to školy soukromé a studenti si svoje studium platí. Nic špatného na tom není. Nejvíce nositelů Nobelových cen produkuje americká vzdělanost, přičemž americké vysoké školství je placené. Tamní rodiny s tím počítají a často spoří na studium svých dětí už v době, kdy budoucí studenti tahají za sebou kačera. Kolem peněz se točí i naše česká debata o školném, bylo to i jedno z vážných předvolebních témat. A někde stranou tohoto tématu vyrůstá struktura založená na čistě komerční bázi.
Pesimista se bude zabývat kvalitou studia a kvalitou studentů. Rozdíl v nárocích bije do očí. Otázky pro přijímací zkoušky na státních vysokých školách jsou často tak obtížné, že nad nimi kroutí hlavy i dávní absolventi vysokých škol minulosti. Oproti tomu jediným kritériem pro vstup na leckterou soukromou vysokou školu je zaplacený účet. To je nespravedlnost a křivda, zní kritika a něco na tom skutečně je.
Jádro problému však neleží v rovině vymezené pojmy "státní" a "soukromé". Problém má dimenzi časovou. Soustava vysokých škol vzniká a zraje přinejmenším desítky let. I v minulém režimu jsme citlivě rozeznávali mezi hodnotou vzdělání získaného dejme tomu na Filosofické fakultě Karlovy univerzity a na "Vokovické Sorbonně", která produkovala "Rozhodnutím Strany Doktory" značkované RSDr. Jestliže je dnes v naší zemi devětatřicet soukromých vysokých škol, těžko se v nich vyznáme. O většině z nich jsme neslyšeli a jejich kvalita je velká neznámá. Některé ty školy si během let vybudují vysoké renomé a hodnota vzdělání získaného na takové věhlasné vysoké škole se bude hodně cenit, kdežto diplom z nekvalitní školy bude spíš cejchem méněcennosti, než vstupenkou ke kariéře. Zde by pomohla otevřenost a veřejná kontrola.
Specifickou otázkou jsou kvóty. Nejeden mladý, ale i zralý člověk pokládá ekonomické či právnické vzdělání jako poukázku na milionářství. Hrozí inflace ekonomů, přebytek právníků. Jenže i to patří k trhu. Praxe nakonec vždycky ocení výkon bez ohledu na papír. Schopný se uplatní, neschopný profesně propadne, je to kruté, avšak přirozené a tudíž spravedlivé. Jediné, co opravdu zaslouží naše starosti, jsou rychlokvašení vysokoškolští vzdělanci ve státních institucích. Ostatně, starosti si zaslouží i samy tyto instituce, takže to bude jen jedna další útrapa navíc.

Po setkání s prezidentem
Vaše sny jsou naše černá můra, to by měl právo říct občanský demokrat Topolánek sociálnímu demokratovi Paroubkovi: Paroubek sní o tom, že sestaví sám vládu, když se to Topolánkovi dvakrát nepovede. A k tomu to zřejmě směřuje po středeční schůzce předsedů pěti parlamentních stran u prezidenta republiky. Pokud by Paroubek takzvaně dostal šanci, jistě by dokázal nabídnout někomu z dosavadního Topolánkova tábora nabídku - která, jak se říká - se nedá odmítnout. Tím spíš má naději, když zelení už nejsou tak pravicoví, jak vypadali ještě před týdnem.