Takže se stalo, že i občanští demokraté schválili zákon, který v podstatě kouká občanům pod peřinu a zkoumá, co kdo podniká se svými pohlavními orgány, zdali má nárok na toto či ono v souladu či nesouladu se sexuálními praktikami.

Správné by bylo, kdyby registrované partnerství mohli uzavřít jacíkoli občané bez ohledu na pohlaví a sexuální orientaci (do níž státu NIC, ale vůbec nic není), aby mohli mít upravené právní vztahy a mohli společně čelit útisku toho nejhoršího násilníka a omezovače, který se jmenuje stát. Na půli cesty zůstává Klaus svým podotknutím, že by vše mohly řešit smlouvy: život je příliš rychlý a mnohoobrazný, aby na každou životní situaci vyžadující určitý typ součinnosti bylo nutno sestavit smlouvu. Registrované partnerství bychom pak mohli vnímat jako rámcovou smlouvu usnadňující lidem život.
Takže i senátoři ODS schválili něco, za co se můžeme pyšnit že je to svobodomyslné. Že je to mimo zdravý rozum? Samozřejmě, ale to je přece jeden z principů politické korektnosti - že totiž okázale tleskáme nesmyslům a tváříme se, že uhlí je bílé a sníh černý.

Nechuť k politice
Do podoby osobního sporu se zvrhává debata ministra financí Sobotky s šéfem poslaneckého klubu ODS Tlustým. Jde o sporné pohledávky zkrachované IPB, ano, té banky, kterou obsadila zásahová jednotka policie, aby zabránila závěrečné fázi jejího vytunelování. Oba pánové se obviňují z věcí, které - kdyby byly pravda - by jednomu nebo druhému z nich musely vynést kouli na nohu a pruhovaný oděv, žertem řečeno. Samozřejmě v jiném státě. V tomto státě nebude nikdo odpovědný, peníze se vytratí do písku neboť, jak hezky pan ministr řekl, promlčecí lhůty uplývají. Kdo za to může? Samozřejmě nikdo. Vzájemné obvinování obou pánů jen zvyšují nechuť veřejnosti k politice, jiný praktický efekt to nemá.