Předvídání není zas tak moc obtížná disciplína. Nemuseli jsme si lámat mozkové závity pro správnou předpověď, jak dopadne hlasování o nedůvěře vládě. Pokud jde o moji prognózu ze včerejšího úvodníku o teroristickém útoku v letadle Flydubai, na potvrzení se nečekalo dlouho. Z Deníku N už víme, jaká je to voda na mlýn izraelské extremistické pravici. Zkusme si ale zafantazírovat, co by se stalo, kdyby…
a) Babišova vláda důvěru nedostala,
b) byly vyhlášeny předčasné volby,
c) vyhrála v nich současná opoziční pětka.
Samozřejmě b) není nezbytným důsledkem a), přičemž varianta c) není nezbytným vyústěním b). Muselo by se toho semlít hodně, aby vyhrála současná opoziční pětka. Jakou bychom pak měli republiku?

V předvolební vřavě by se vyprofilovaly tři osobnosti. „Stanař“ Vít Rakušan si hýčkal aspiraci stát se ministerským předsedou už v době, kdy natáčel v šatně volejbalového klubu svoje nesmrtelné video s bojovým heslem „já mu to řeknu“. Druhým mužem triumvirátu by se stal Petr Fiala. Martin Kupka by vedle něho v kampani nutně pohořel, odhodil by hadr a sidol k leštění značky ODS a podřídil by se obnově Spolu. V jaké podobě by poražená značka šla do voleb? Nebo řeknu to jinak: Ke komu by se topkaři a lidovci přilepili, aby si straničtí předáci urvali poslanecký plat? Zde nemá smysl spekulovat. Mohli by se přilétnout k Fialovi stejně jako k Rakušanovi, jako ta suchá kulička – jako děti jsme jí říkali čumbrk. Přilepí se na svetr stejně dobře jako na nohavice. Čumbrk si nevybírá, čumbrk se lepí. Zajímavější je ale třetí jezdec téhle trojky, Zdeněk Hřib.

Jeho předchůdce ve vedení Pirátů byl sympatický a milý. Však to s ním také dopadlo, jak to dopadlo. Hřib se řídí heslem Vladimíra Iljiče Lenina „touto cestou nepůjdeme“ a ví, že revoluční strana musí postupovat revolučními prostředky. Do nich sympatičnost nepatří, jen drzost a hrubá síla. Posledně měli Piráti tři ministerstva na čtyři poslance. Tentokrát by měli pravděpodobně víc poslanců než čtyři. Nenechali by se tak snadno oblafnout. Kdo by vyhrál v boji o premiéra?

Tipnul bych si Rakušana, ale bylo by to vítězství krutě zasloužené. Nastalo by vládnutí.

Hlavním argumentem pro pád Babišovy vlády by byl katastrofálně minusový rozpočet. Jakýpak by asi měla Rakušanova vláda, když i bývalá Fialova vláda měla katastrofálně minusový rozpočet? Také minusový, podpořený slibem, že se schodek bude zmenšovat. To ale Babiš tvrdil také. Tuto potměšilou námitku by se dalo potlačit odkazem na to, že je to ruská dezinformace. Nastoupilo by řešení bytové nouze, zahájené opětovným zrušením Babišova zákona, už jednou zrušeného Fialou. Na pořad dne by se vrátily výdaje na obranu. Babiš by ve svém prvním roce sice dosáhl na 2 % HDP, ale v následném turbulentním období by se ukázalo, že je to trvale nedosažitelný cíl. Možná ale, že by to napravila posílená verbální podpora Ukrajiny.

Jak pokračuji v prognózách, tím neutěšenější obraz vzniká. Naštěstí je tu optimistická vyhlídka: další předčasné volby.

Ale zase, tohle není těžké předvídat. Vždyť tohle je praxe zaváděná v poslední době v celé Evropě. Proč by Česko nemělo jít s dobou?

Konec spekulací. Žádné předčasné volby nás nečekají. Musíme počkat, až se Babišova vláda znechutí, jako se to stalo v Maďarsku. Ke znechucení má nakročeno.

Ostatně jako každá vláda, dodám já, anarchokonzervativec.