V Bruselu se potkali představitelé deseti států, jichž se týká migrační záplava po takzvané balkánské cestě. Píšu tuto glosu v době, kdy nejsou známé oficiální výsledky. Nicméně to, co prosáklo do médií, nebudí naději, že se našlo realizovatelné řešení.

Podle náznaků některých bodů snad šestnáctibodového dokumentu například je nepřijatelná politika přesouvání migrantů z jedné do další země. Ovšem to je přesně to, co se děje a co nejdůrazněji odmítli Maďaři, pročež je Brusel označuje za xenofoby a sobce. Jiné řešení než metoda šup s nimi pryč není reálná. Agentura Reuters uvádí formulaci: musíme dát jasně najevo, že lidé, kteří dorazí na naše hranice a nehledají mezinárodní ochranu, nemají právo vstoupit na území EU.

Je to smutně úsměvná formulace. Je prodchnutá duchem zbožnělých lidských práv. V rámci politické korektnosti je totiž možné za výjimečných okolností dát něco najevo. Problém je v tom, že to dávání najevo musí mít formu policejní, spíše pak vojensko – policejní akce a tak daleko jsme ještě nedozráli. Opravdu je možno pochybovat o soudnosti lidí, kteří takové formulace kladou na papír.

Oni ovšem nejsou hloupí. Jen mají strach, co by se s nimi v ovzduší lidskoprávního náboženství stalo, kdyby navrhli: členské státy se zavazují poslat vojenské jednotky v minimální síle pro začátek tří pěších brigád na vnější hranice EU s rozkazem je hájit všemi dostupnými prostředky.

Pokud by hranice takto byla zajištěna, pak je možné reálně uvažovat o přijímání ohrožených osob, o jejich alokaci a realokaci, o jejich případném začleňování. Minulý týden jsem se o tom bavil s jedním Australanem ve vlaku, když jsme cestovali z budapešťského nádraží Keleti. Australané přijímají uprchlíky, říkal mi. Ale mají kontrolu nad svou hranicí a uprchlíky vybírají oni, místo aby si uprchlíci vybírali je.

Nicméně situace zraje a postoje se zvolna posouvají směrem k rozumu. Z hlediska historického se to děje ohromující rychlostí. Od výroku Merkelové „Přijďte všichni“ jsme už na míle daleko. Nelze sice doufat, že Francie a Německo uznají, že postoj toho zaostalého a posléze poplivaného Východu byl správný. Právě tak nelze čekat, že někdo přijme s povděkem cestu Bohuslava Sobotky do Jordánska a český příspěvek k podpoře uprchlíků na jordánském území. Ale i ta jeho mise je něco, do dává smysl, na rozdíl od sebezničující abdikace od základních atributů státu, k nimž patří kontrola hranic a přehled o tom, kdo pobývá na státním území.