Dvě výrazné osobnosti se utkaly v polemice kolem známého případu Kavanaugh versus Blaseyová, právník a instruktor sebeobrany Pavel Houdek oponuje spisovateli Michalu Vieweghovi.
Viewegh v Lidových novinách vystoupil proti naakumulované moci feministické a vyslovil uspokojení nad tím, že díky Bohu se narodil v zemi, kde coby pubescent mohl své vrstevnice osahávat, a že je rád, že žádná z nich není taková severoamerická kráva, která by mu po pětatřiceti letech gymnaziální petting vyčítala. Pavel Houdek mu napsal otevřený dopis, v němž spisovatelův postoj označil za snahu normalizovat nebo zlehčovat zločin, což je podle něho hluboce asociálním projevem chorého mozku. Zde je Vieweghův text, zde píše Houdek.
Je to příklad inspirativního názorového střetu, protože vede k přemýšlení nad jedním i druhým postojem. Má i poněkud absurdní rozměr: ani pan Viewegh, ani pan Houdek u předmětné scénky nebyli, takže pan Viewegh si může jen myslet, že pokud se vůbec něco stalo, byl to nevinný pubertální petting, kdežto pan Houdek, bez opory v prokazatelných faktech, vychází z předpokladu, že šlo o zločin znásilnění ve svém zárodku. Případ má vyšetřit FBI a má na to ještě pár dní. Vzhledem k tomu, že k němu mělo dojít v roce 1982, je sám tento fakt nejabsurdnější.
Ošidné na celé polemice je fakt, že na základě své domněnky pan Houdek obviňuje pana Viewegha, že ostentativně zlehčuje zločin, uráží oběti a vytváří ve společnosti dojem, že znásilnění je vlastně jen takový nevinný žertík. Troufnu si tvrdit, že pan Michal Viewegh si opravdu nemyslí, že znásilnění je nevinný žertík. Jen má pochybnosti, že šlo o znásilnění, a je mu, zdá se, divné, že paní Blaseyová s tím přišla po pětatřiceti letech, aby profesně zlikvidovala osobnost, která má podporu prezidenta Trumpa.
Bylo by pošetilé spor Houdek vs Viewegh soudcovat, nedejbože soudit a rozsoudit. Co je ale nesporné, je to, že Kavanaughova aféra spadá do dobového kontextu zjitřené morální citlivosti a k němu zásadní výhrady mám. Pan Houdek si pochvaluje, že „dinosaurům, kteří se dovolávají starého pořádku a beztrestnosti sexuálního násilí, pomalu zvoní hrana.“ Mně z těch slov mrazí. Přece jen jsem většinu života prožil v době, kdy dinosauři byli drceni pěstí dělnické třídy a zametáni do propadliště dějin, v reálu do kriminálů a koncentráků.
Ta doba už není a nahrazuje ji doba jiného drcení a zametání do propadliště. Vstoupili jsme do údobí všeobjímající ochrany. Pan Houdek chrání znásilňované ženy a dinosaurům zvoní umíráčkem. Černoši jsou chráněni před bělochy, děti před rodiči. Jako houby po dešti se rojí nové a nové nevládky, aby ochraňovaly to či ono a bojovaly proti tomu či onomu. Otevírá se nekonečně rozlehlé pole k buzeraci. Ono totiž to ochraňování se opírá o donucovací autoritu státu a zatímco pokrokoví aktivisté budují občanskou společnost, ve skutečnosti posilují státní dohled nad občanem. Už brzy bude občan tak dokonale ochráněn ze všech stran, že nebude moci ani hnout prstem, aniž by ho zarazil varovný výkřik „tak tohle ne, vážený!“
Quis custodiet ipsos custodes? Kdo bude hlídat samotné hlídače? ptali se Římané. Kdo nás ochrání před ochránci, kdo zachová aspoň trochu volného prostoru ve svírajícím se krunýři progresu, který se na nás ze všech stran tlačí jako netvorná železná panna?