Zastánci referenda jsou přesvědčeni, že o zvlášť závažných otázkách, týkajících se společenství jako celku, by měli rozhodovat všichni občané. Zastupitelským sborům lze svěřit jen věci méně zásadní, protože je to jakási náhražka z nouze za situaci, kdy rozhoduje „všechen lid“.

Odpůrci referenda o základně tvrdí naopak, že o tak významných záležitostech musí rozhodovat odborníci – politici. Tato argumentace v našem prostředí asi příliš nezabere, protože politici mají u nás velmi špatnou pověst. Jsou to lidé, které jsme pověřili, aby dělali to, co my chceme. Jim se to většinou moc nedaří, což připisujeme jejich bytostné zkaženosti. Představit si, že by politik mohl být chytřejší než my (na tom výše uvedený argument staví), nám jde velmi ztuha, protože ztuha nám jde vůbec připustit si, že by někdo mohl být chytřejší, nebo dejme tomu kompetentnější než my. Daří se nám to tam, kde je to nějak jednoduše změřitelné: například jen málokoho z nás napadne, že by byl ve fotbalové brance povolanější než Petr Čech nebo na rychlobruslařské dráze povolanější než Martina Sáblíková. Rovněž jen poměrně málo z nás si myslí, že by byl u operačního stolu platnější než profesor Pafko. Spousta z nás si ovšem myslí, že by dokázali dělat politiku lépe než ti, co teď sedí v PS PČR.

Ve skutečnosti politici, kteří selhávají, protože nedělají, co od nich očekáváme a co na nich chceme, selhávají taky (ne výlučně) proto, že tomu, co na nich chceme, nedokáže dostát nikdo. Především dělat to, co chtějí všichni, nelze, protože každý chce něco trochu jiného. Za druhé, zjistit aspoň v hrubých obrysech, co chce většina (např. podle průzkumů veřejného mínění) nebývá jednoduché a spolehlivé a lidé, kteří se orientují výlučně podle takových prognóz bývají právem označováni za populisty, což není žádná chvála. Veřejnost se totiž chová chaoticky: lidé podléhají prvním dojmům, propadají podle okolností buď nadměrnému nadšení nebo hluboké depresi, ztrácejí hlavu, nevšimnou si zdánlivě malých, ale důležitých věcí pro jiné, velkolepé, ale bezvýznamné. Politik, který by chtěl při svém rozhodování sledovat tuto kalvárii, nebude moci dělat vůbec nic, co by mělo smysl. A taky se nebude moci držet nějakého programu, bude se nejspíš potácet ode zdi ke zdi.

Rád bych tedy proti těmto iluzím, jimž u nás spousta lidí slepě věří, postavil několik tezí, na nichž podle mého názoru stojí rozumná a demokratická politika.

Za prvé: existuje správná a špatná politika, přičemž správná politika nemusí být to, co chce v dané chvíli nejvíc lidí. Skutečnost, že to chtějí všichni, není žádné spolehlivé měřítko správnosti.

Za druhé: zastupitelská demokracie není z nouze ctnost (protože nejsme technicky s to zajistit, aby o všech důležitých věcech rozhodovali všichni), ale základní forma demokratické politiky.

Za třetí: v rozumné, politicky kultivované společnosti si volič vybírá politika, neboť je přesvědčen, že tu úlohu bude plnit lépe, než by ji plnil na jeho místě on sám. Vybírá si tedy někoho, o kom je přesvědčen, že je – aspoň pokud jde o tento druh práce – chytřejší a schopnější než on sám. Stručně řečeno, volič mu důvěřuje. Demokratická politika stojí na důvěře a bez jakési elementární důvěry není možná.

Za čtvrté: v rozumné a kultivované společnosti volič neočekává od politika, že se rozhodne v každém případě tak, jak by se rozhodl on sám. Volič očekává, že politik bude dělat to, co je správné, a realisticky odhaduje, že správné nemusí být zrovna vždycky to, co si v tu chvíli přeje on nebo většina občanů. Demokracie nestojí na povinnosti politiků dělat v každém okamžiku to, co chce „lid“, ale na optimistickém předpokladu, že lidé jsou schopni dřív nebo později nazřít to, co je správné, a politik má být schopný je nakonec o tom, co je správné, přesvědčit. Nemusí se to povést hned: důvěra znamená v tomto případě jistou trpělivost.

Tím nemá být řečeno, že se politik vůbec nemá ohlížet na názor veřejnosti a že veřejnost má mít s politikem trpělivost nekonečnou. Tyto věci mají jakési limity, které je ovšem těžko předem určit.

Je zjevné, že v takto pojaté politice může mít referendum jen pomocnou úlohu. To neznamená, že by nemělo vůbec žádný smysl a že by s takto pojatou politikou bylo za všech okolností neslučitelné.

Pokud snad někdo namítne, že praktická politika u nás takhle příliš nefunguje, má jistě pravdu: ale je třeba hned dodat, že je to sice v první řadě problém politiků, ale, i když v druhé řadě, taky problém veřejnosti. U důvěry musí být vždycky dva a záleží na obou. A kromě toho: takhle to u nás zatím příliš nefunguje: ale je to jediný způsob, jak může rozumná a demokratická politika fungovat. Buď bude fungovat takhle, nebo nebude fungovat vůbec.