Jakmile jste v úterý zavadili o nějaký sdělovací prostředek, byl v něm Kocáb a mudroval na téma, že řádný soud je i v zájmu komunistů samých, jelikož pokud onen soud rozhodne v tom smyslu, že nedělají nic protiústavního, bude to znamenat jejich definitivní emancipaci.

Pokud by někdo otiskl podobné mudrosloví v Salónu Práva, mohlo by se nad tím krčit rameny. Jenže Kocáb je přese všechno ministr a jako takový člen vlády a dala by se od něho čekat nějaká soudnost. Jak vidno, nedala. Však taky Pavel Kováčik, šéf poslaneckého klubu KSČM, když se s ním v podvečer utkal ve veřejnoprávním rozhlase, měl z něho legraci a utřel ho způsobem pro Kocába ostudným.

Co s tím? Samozřejmě, že komunisté jsou si principiálně rovni s nacisty - vládli terorem, vraždili, ruští komunisté víc než nacisté, českoslovenští se jim přes všechnu upřímnou snahu co do počtu nevyrovnali, nicméně vraždili také. Poznamenali životy doslova každého, kdo v jejich době žil, včetně jich samých. Rozdíl mezi nacisty a komunisty je - u nás - v několika podstatných aspektech:

1) Nacisté byli poraženi ve válce a doslova přistiženi "in flagranti". Osvětimské pece byly ještě horké a filmové záběry z Bergen Belsenu patří k nejhorším hororům, jaké svět poznal. Komunisté byli "na vítězné straně".

2) Sedm miliónů československých občanů se vystřídalo s rudou legitimací v kapse.

3) Jádro disentu, které pak vytvořilo - byť dočasně - politickou alternativu, má komunistickou minulost a vrána vráně oči nevyklove,

4) ... tím spíš, že komunisté stávající předali komunistům vyhozeným vládu úhledně zabalenou, s růžovou mašlí.

Toto jsou základní zkušenosti a pokusy o "postih" komunistů po dvaceti letech jsou tak směšné, jak byl směšný Kocáb před mikrofony a kamerami.
A že byl směšný doslova šíleně.