Co se stane, změní-li Turecko chrám Boží moudrosti v Istanbulu opět v mešitu? Ta otázka hýbe médii i diskusemi. Hýbala jimi, ještě než bylo jasné, jaký verdikt vynese soud, natož jak na něj zareaguje vláda v Ankaře. 

Zůstane chrám Boží moudrosti (Hagia Sofia) sekulární památkou světového významu? Od pátečního večera víme, že se skutečně změní v mešitu, čímž se poměry vrátí před rok 1935.

Ti, kdo varují před islamizací, v tom předem viděli jen další kamínek turecké cesty zpět k islámu a osmanským kořenům. Vyznavači suverenity zase logicky tvrdili, že Turecko může se svým majetkem suverénně nakládat po libosti. Jenže se zapomínalo, že Hagia Sofia a vztah k ní nesou i výrazné univerzalistické poselství.

Zjednodušeně řečeno. Stojí 1500 let. Prvních 1000 let sloužila jako křesťanský chrám a korunovační síň vládců Byzance. Dalších 500 let, po dobytí Konstantinopole osmanskými Turky, jako mešita. A dalších 100 let, od rozpadu osmanské říše, jako laické muzeum pro všechny. Byl to univerzalistický příspěvek Atatürkova Turecka světu. Ukázal, že stavbu, která sice není kánonem víry, ale přetahují se o ni věrouky i státy, lze uchovat neutrálně, inkluzivně. Je to protipól kostelů přeměněných na mešity (třeba v kyperské Famagustě) či mešit přeměněných na kostely (třeba ve španělské Córdobě). Tam fungovala zásada „buď my, nebo oni“. Kdežto Hagia Sofia přeměněná v muzeum fungovala podle zásady „my i oni“.

Když se teď Hagia Sofia vrátí do role mešity, formálně se nestane nic strašného. Turecko jen přijde o ukázku univerzalistického řešení sporu, jakým se mohlo chlubit i vůči španělské Córdobě. Místo toho se posune ke kmenovému pojetí politiky, víry, kultury i světa. Nebude první ani poslední. Buldozerem kmenového pojetí je politika identity, jež koření v akademickém světě pokrokového Západu a jejímž současným kultem je heslo Black Lives Matter. Kmen zůstane kmenem, víra vírou – jen duch univerzalismu zapláče.