Již přes dvě desítky let chováme kočky. Jsou to většinou nalezenci, které lidé odhodí k popelnici, nebo jenom vyženou z domu. U nás najdou útulek a ochranu. Proti travičům však imunní nejsou.

Když jsme se před více než dvaceti pěti lety nastěhovali do staršího domu uprostřed města, zjistili jsme k svému překvapení, že si ve sklepě našeho domu udělaly pelíšek dvě kočky. Vyvedly ten rok obě dohromady, pokud si dobře vzpomínám, přes deset koťat, a přesto se nám je tehdy podařilo všechny rozdat přátelům, známým. Kočky si nás tedy vybraly bez ptaní, a i když jsme kočky neplánovali, ujali jsme se jich a začali o ně pečovat.

Pak jsme se přestěhovali a vzali naše kočky s sebou. Vzpomínám si, že dvě z nich se rozhodly v novém domě nepřebývat a vrátily se přes půlku města do starého domu, kde si s nimi musel nový majitel poradit. V novém domě jsme pak vychovali pár koťátek a rozdali známým a přátelům. A narazili jsme na nový problém. Asi rok či dva po nastěhování nám někdo otrávil kocoura. Dostal silné křeče a do několika hodin odešel do kočičího nebe. Byl to kocour Kája, který se s námi přestěhoval a někdo z našeho nového okolí ho bez milosti zlikvidoval.

Pak se dlouho nic nedělo, až asi před pěti lety jsme našli v našem domě zaběhlého kocoura také v posledním tažení, a i tomu jsme na zahradě udělali hrobeček. Pak byl zase dlouho klid a loni nám přirozenou cestou odešla černá kočička Zuzanka ve věku 15 let. Byla to velká kámoška našich vnuček. Když Zuzanka odešla, prostřední vnučka nám řekla své vánoční přání. Poprosila mě a ženu: „Babičko a dědečku, strašně bych si přála koťátko místo Zuzanky.“

Letos jsme tedy rozhodili sítě a měli koťátko slíbené asi na dvou místech. Vnučky si přály kočičku, ne kocourka, a tak jsme nakonec žádné kotě nesehnali. Jednou v červnu jsem se zastavil u našeho veterináře a získal jsem adresu na rodinu, která nabízela dvě koťátka-kočičky. Zatelefonoval jsem tam, byl jsem vlídně přijat a za čtrnáct dní jsme se jeli na kotě podívat. Byla to na první pohled „Zuzanka2“. Byla celá černá, jen na bříšku měla bílý flíček. Počátkem července jsme si kotě přivezli a hned nás navštívila moje dcera s rodinou a byla velká sláva. Zuzanka k nám zapadla, jako kdyby u nás bydlela odjakživa. Byla neuvěřitelně přítulná, hravá a stala se našim vnučkám novou kamarádkou. Dcera mi říkala, že ji naše prostřední vnučka prosila, jestli může celé prázdniny strávit u nás, než půjde v září do školy. Nakonec to sice nebyly celé prázdniny, ale pár dní u nás pobyla.

Zuzanka „dvojka“ mezitím rostla jak z vody a měla koncem srpna skoro dvě kila. Stala se kamarádkou i pro našeho kocoura, s kterým se dokázala kočkovat dlouhé minuty. Minulý týden ve čtvrtek ale přišla ledová sprcha. Kotě od rána zvracelo. Ihned jsem odjel k veterináři, ten se na ně podíval, mělo teplotu, a dal mu prášky proti bolesti. Zabralo to až do pátku. Pak Zuzanka přestala žrát úplně, stala se apatickou a v sobotu jsem už s ní opět mazal k veterináři. Uspali jsme ji, veterinář udělal nějaké rozbory krve a rentgeny a začalo se rýsovat něco naprosto nečekaného. Měla ohromně zvětšené tenké střevo a já začal tušit, že naše kotě někdo otrávil. Domluvili jsme se, že kotě zůstane na klinice na pozorování. Začalo pít, ale stále nežralo.

Nakonec jsme se dohodli na otevření břicha a veterinář zjistil, že kotě bylo skutečně otráveno. Muselo dostat velkou dávku nějaké organické či anorganické látky, která mu úplně rozleptala tenké střevo a žaludek. Kotě jsme proto uspali a odvezl jsem ho domů a pochoval k ostatním našim kočkám na zahradě. Obrečeli jsme to, jak se ženou, obrečely to naše vnučky i dcery. A na otázku v titulku znám odpověď. Kotě dokáže otrávit a zabít jen hajzl.