Německý kancléř Olaf Scholz se v novinách postavil proti „sobeckým blokádám“ jednotlivých členských států a řekl, že si to nadále Evropská unie nemůže dovolit. Není to nic nového, je to v podstatě většinový názor v celém společenství. „Pokud chceme být ve světě soupeřících velmocí i nadále slyšet, jednoduše si nemůžeme nadále dovolit národní veta, například v zahraniční politice,“ napsal ve Frankfurter Allgemeine Zeitung doslova. A dále pak uvedl, čeho všeho by se měla týkat společná evropská politika, migrační politiky, obrany, technické suverenity a odolnosti demokratického zřízení. Podpořil tedy – jinými slovy – federalizaci Evropské unie.

Je to paradox, že s tím vyrukoval právě dnes, kdy je jasně vidět zásadní rozdíl v postojích ve věci zahraniční politiky a obrany. Německo, které vinou svého zeleného fanatismu má lví podíl na vybudování závislosti na ruských surovinových zdrojích najmě plynu (který měl podporovat experimenty s občasnými zdroji energie, jako jsou větrníky a soláry), vede naprosto jinou politiku než kupříkladu Polsko. Země, historicky opakovaně devastovaná až k neexistenci Německem i Ruskem. Kdo tedy bude inženýrem takzvané společné zahraniční politiky? Evropská rada s právem veta jednotlivých států hraje podobnou roli, jako mívají ty komory parlamentů, v nichž zasedají představitelé – zpravidla – jednotlivých států federace, v americkém dvoukomorovém Kongresu je to Senát. Pokud by státy v Evropské radě neměly právo veta, přišly by o poslední zbytek národní suverenity.

Získaly by… co? Ochranu silnější a respektovanější Evropy? Tak je to propagováno, pochybnosti vznikají ze zkušeností z dosavadního vývoje. Kdo by určoval politiku vůči Rusku, snad Německo se svou desítky let trvající východní politikou s kořeny v Rapallské smlouvě z  roku 1920, která umožnila znovuvybudování německé armády a posloužila později Hitlerovi jako startovací můstek k moci? Trpěla by tato federální Evropa Polsku jeho odhodlání s Ruskem bojovat? Trpěla by Česku jeho speciální vazby s Izraelem? Uvádím dva příklady, které se nás bezprostředně týkají.

Že by Olaf Scholz rád zbytku Evropy diktoval, co má dělat, se dá snadno pochopit, němečtí kancléři to mají v krvi. V čem by ale to „upevnění“ spočívalo nevysvětlil. Pokud by mělo zůstat u jednoho článku v novinách, vem to čert, není to nic nového. S nepřítelem za humny by ale kancléř Scholz měl nastoupit na linii sebevědomé německé politiky a dal tím příklad a inspiraci. Zatím se chová nahrbeně. A naopak, kdyby se jeho teze měly stát hlavním politickým tématem, sama existence Evropské unie by se tím ocitla po krk v osudové zkoušce, kterou by nemusela přežít.

Někdo by měl kancléři Scholzovi říct, že Německo těch skopičin už udělalo až moc a je načase s nimi skončit.