Německý kancléř Olaf Scholz vyvolal před krátkou dobou silnou odezvu svým prohlášením pro tisk,, že omezení práva veta je pro další fungování Evropské unie nezbytností. Mimo jiné kvůli zahraniční a obranné politice. V této souvislosti je dobře připomenout, že skutečně fungující obranná aliance známá pod zkratkou NATO je také založena na principu jednomyslnosti. Osvědčilo se to i zcela nedávno, kdy v reakci na ruskou agresi a hlavně v reakci na otevřené ruské hrozby postoupit dále na západ se Finsko a Švédsko rozhodly vzdát se neutrality. Narazily na nejdřív co? Na veto ze strany Turecka.

Teď si představte, co by se dělo, kdyby bylo v minulosti NATO reformované dle receptu kancléře Schulze (ano, není to jeho nápad, berte to jako řečnický obrat) a rozhodnutí by se přijímala na proncipu většinového hlasování – ať už by bylo stanoveno jakkoli. Turecko by ostatní přehlasovali a Finsko a Švédsko by byly přijaty bez okolků.

Až na to, že by se Turecko cítilo roztrpčeno a uraženo ba rozzuřeno. Každopádně by jeho loajalita vůči spolku dostala pořádnou ránu. Spolek by dostal pořádnou ránu, protože Turecko disponuje v rámci NATO druhou největší armádu hned po USA.

NATO ale drží při přijímání nových členů princip veta, takže nastalo jednání s Tureckem, Finsko a hlavně Švédsko muselo spojenci vyjít vstříc v citlivých kauzách, jak už to bývá vyšlo vstříc jaksi napůl, nicméně k dohodě došlo, Turecko nakonec souhlasilo.

Německo má tunu másla na hlavě. Kvůli klimatickému mesianismu uvázalo Evropě plynovou smyčku na krk, kdyby toho nebylo, Putin by se neodvážil v Evropě zahájit drang nach westen. Denně teď slýcháme zprávy typu, že Španělsko nabízí Ukrajině tanky Leopard, ale Německo dodávku blokuje. Kancléř tohoto Německa by tedy měl tiše mlčet a své protektorátní vize uložit na hodně lepší časy, než jsou ty, do kterých padáme – i německou vinou.