Euro klesá, dolar stoupá, až si podaly ruce a na jednu dobu zůstaly vůči sobě v paritě, nikdy se podobná věc nestala. Ekonomové k tomu povědí své, já mohu jen vzdychnout. Euro – dolar jedna jedna, mně je to jedno.

Hned vysvětlím, jak to myslím. Píšeme rok 2022. Cestovat takzvaně na západ jsem začal v roce 1990, před tím jsem odmítl se zesměšňovat nějakými devizovými přísliby (pokud nevíte co to bylo, nelitujte). Byl jsem všude možně, aj v té Americe. Tenkrát dolar byl vůči kačce nekonečně tvrdší, dát si pivo, to bylo peklo. Dlouho to trvalo. A vzpomínám na okamžik zlomu – to bylo na Photokině v Kolíně nad Rýnem, jel jsem taxíkem, zaplatil – a on ten taxík přišel levněji, než kolik bych platil v Praze. Někdy tak v roce 2005, možná o roček dřív. Od té doby to bylo čím dál lepší. Netrvalo dlouho a dolar stál šestnáct kaček! Už bylo možné si dát ve francouzské nebo italské restauraci oběd.

Nebudu úvahu natahovat. Nůžky se svíraly a teď se zase otevírají. Jistě, záleží na tom, jak a v čem. Ale s nějakým pokračováním procesu sbližování – nelze počítat. Proto je mi fuk, že euro s dolarem se potkaly. Jeden jako druhý jsou zase o něco dál z běžného dosahu. Takzvaná „cesta do Evropy“ je iluze. Politicky? Není o co stát. Ekonomicky? Pohádka na dobrou noc.

Spěte sladce a ať se vám zdá o dolaru za šestnáct korun – a pokud se ve snu vyskytne euro za stejnou cenu, nebude se vám chtít vstávat.