Nechme ale otázku vstupu do eurozóny politikům a hlavně ekonomům. Pravdou je, že naši podnikatelé, obchodující s evropskými zeměmi, se přijetí eura nemůžou dočkat. Není ani příliš divu, neustálými převody mezi dvěma měnami přicházejí o čas a hlavně o peníze. Běžný člověk se na problém asi dívá z jiného úhlu. Už teď se třeba v centru Prahy obchoduje ve dvou kurzech a taková třetinka coca-coly tu stojí buď dvaadvacet korun - nebo jedno euro. Rozdíl skoro desetikoruny. Větší a nepříjemný bude ale numerický, optický dopad po přechodu na euro. Člověk s dvacetitisícovým platem dostane nějakých sedm stovek, babičce přinese pošťačka důchod ve výši dvou, maximálně tří stovek. To bude na mrtvici.
A tak asi bude nejlepší přechod na euro neuspěchat a mezitím na něj lidi trpělivě připravovat a vysvětlovat, jaké výhody evropská měna přinese. Přinese-li nějaké. A ani pak není Fajmonův nápad nutno automaticky hodit do koše. Jen si přejme, aby to nedopadlo podle roztomilé myšlenky bývalého vicepremiéra za ČSSD Jiřího Havla. Ten totiž s referendem souhlasí - za podmínky, bude-li referendum i o radaru. Nápad pana docenta Karlovy Univerzity rozhodně nepostrádá půvab. V případě hlasování o euru bychom podle něj měli rozhodovat pouze o termínu, tedy zda je přijmout dřív nebo později, v případě radaru však o tom, zda u nás bude postaven nebo nebude.
Aby ale bylo možno postavit obě referenda naroveň, museli bychom hlasovat o tom, zda euro přijmout nebo nikoliv, případně, v obráceném gardu, zda radar postavíme příští rok, nebo o dvě léta později. Nikoliv tedy euro tehdy nebo jindy, zatímco radar ano nebo ne. To by totiž pana docenta museli na univerzitě přeřadit ze sociálních věd na filozofii, kde by pro něj zřídili katedru sofistiky.