15.4.2021 | Svátek má Anastázie


Dvakrát do minulosti

9.11.2020

První ohlédnutí – bitva na Bílé Hoře se odehrála před čtyřmi sty lety. Na to téma lze dohledat mnoho zajímavých úvah, doporučil bych stať Pavla Šafra na Foru 24(zde), esence úvahy je už v titulku Na Bílé hoře jsme neprohráli. 

Autor stati dlouhodobě polemizuje s dosud převládajícím konceptem náhledu na tuto událost. V podobné tónině jsou laděny práce i soudobých historiků a ty navazují na dnes už klasické dílo historika Josefa Pekaře. Jde o interpretaci faktů. Naši předkové v devatenáctém století pokládali za užitečné Bílou horu a vše, co následovalo, interpretovat ublíženecky, jako dobu temna. I zde lze připomenout zásadu, že ničemu lidé neuvěří tak snadno, jak když jim někdo řekne, že se jim křivdí. Z toho pak vyplynula ideologie třistaletého utrpení, a této ideologii rádi podlehneme pokaždé, když zavane studený vítr. To je vždy, když se velcí hráči na evropské šachovnici zachovají jako gangsteři, a to je v podstatě vždycky. Zanechme tedy nářku. 

Připomenu malou historku – při návštěvě Bostonu jsem navštívil památník bitvy na Bunker Hill. Věděl jsem, že je to slavná bitva války o nezávislost, děti se o tom učí ve škole a jsou na tu bitvu hrdé. Šel jsem tedy tam v blažené nevědomosti, věděl jsme o ní jen to, že byla a že je slavná. Nejdřív ukázali multiekranovou prezentaci… a z ní vyplynulo, že povstalci dostali napráskáno a vyhráli Angličani!

Inu, historická interpretace, jak ji provozuje národ nenavyklý nářku. Taky nenaříkejme. Máme minulost i s habsburskými panovníky, a je to slavná minulost, nemáme se za co stydět. Jsme tu, svébytný hrdý národ a jakýkoli náznak fňukání nám nesluší. Proto je dobře, že jsme odhalili pomník naší panovnice Marie Terezie, která zavedla povinnou školní docházku, například.

Kterou jsme teď zrušili, to jen mimochodem.

Druhé ohlédnutí

Můj přítel a literární druh František Novotný pokračuje zde na Psu ve svém mnohadílném eseji po komunistické minulosti, naposledy teď o víkendu (zde). František se tu nebojí zašťourat do vosího hnízda a vyznal se ze svého odstupu od Charty 77. S jeho pohledem naprosto souzním. Podepisuji jeho konstatování, že „osobně jsem měl z vystoupení chartistů smíšené pocity a nezbavil jsem se jich dodnes. Nejvíce mi vadil značný podíl bývalých komunistů, kteří na přelomu 40. a 50. let patřili k těm největším sekerníkům. Měl jsem pocit, že motivem těchto lidí není poznání, že komunismus je špatný ze samé podstaty, ale náprava toho, že sešel na špatnou cestu.“ Souhlasím i s jeho dalšími tezemi v jeho stati – stojí za prostudování. Rozhodně tedy nepolemizuji, spíš doplňuji.

Ať byli chartisté, jací byli (byly mezi nimi velké rozdíly v názorech a postojích, nicméně jádro bylo v polepšených komunistech), a ať jejich cíle byly nezřetelné a přinejmenším reformistické (sám Petr Pithart zdůrazňuje, že nešlo o revoluci, ale o předání moci – nota bene do rukou ex-člena politbyra Mariana Čalfy v roli premiéra), jejich role pro budování národního sebevědomí je rozhodující. Naprosto chápu Františkův exkurz do Sedmi statečných, kdy hovoří o statečnosti rolníků, vím, co tím myslí, ale ti rolníci zemřou a zůstane mýtus, zůstane obraz statečných bojovníků. Národní sebevědomí nemůže bez mýtů být, je jimi živeno. Vždycky je třeba si položit otázku, jak by to bylo, kdyby to bylo jinak.

Tedy: jak by to bylo, kdyby nebyla vyprofilovaná skupina se silným intelektuálním jádrem, navázaná na západní politické struktury. Jistě že byly i jiné odbojové organizace, stejně pronásledované jako Charta, ale jenom Charta se prosadila do obecného povědomí. František má pravdu, že až Václav Klaus prosadil koncept standardního systému zastupitelské demokracie založené na politických stranách, a potopil tak utopickou ideu jakéhosi korporativismu. Ale mohl to udělat až na základě politické proto-struktury a Charta byla jejím jádrem.

To mě tedy jen tak napadlo při čtení jeho úvahy a moc dobře vím, že i pro dnešní čtyřicátníky, neřkuli padesátníky, to je akademické dohadování o něčem, co nemá vůbec žádný význam.

Chvála bohu za to.

Aston Ondřej Neff







 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.