Končí rok 2024, za týden už bude příští rok. Dlouho jsem vyhlížel „dvacátá léta“. Inspiroval jsem se od rodičů, narodili se oba v nultých létech dvacátého století. Twenties asi musela být skvělá doba. Nejdřív to vypadalo, že se zopakuje. Všechno dobře klapalo a ještě v roce 2019 bylo všechno jaksi v cajku. Pak holt to v cajku být přestalo.

Teď jsme v půlce twenties.

O Silvestra nebudu nikoho otravovat a přečtete si pozitivně laděný komentář s mým doporučením, co by podle mě mělo bejt, aby to bylo dobrý. Dneska napíšu, co mě nejvíc mrzí, ba štve. Jsou to tři body, jeden jaksi domácí, dva zahraniční.

Nejvíc mě mrzí a štve umělé rozdělení na Česko A a Česko B, jak to nešťastně vymyslel Bohumil Pečinka (je to brilantní analytik, určitě to tak nemyslel, ale stalo se). Původně navržené dělení (jak jsem to pochopil) bylo statistické, stalo se z něho dělení klasifikační a následně identifikační a to je šílené. Bude těžké se toho zbavit, pokud by vůbec k tomu byla snaha . Netvrdím proboha, že za všechno může Pečinka a jeho teze, ale dělení se chytlo. Takže na konci první půle twenties úpěnlivě apeluji na tvůrce nálady, což jsou především politici a vedoucí političtí komentátoři, aby se pokusili vzniklý příkop zahladit. Není Česko A a Česko B. Je deset milionů Čechů – každý je jedno Česko bez označení písmene... Nemusí se každý bavit s každým, ani to není možné. Ale zkusme se bavit s každým, kdo je ochotný se bavit, a čím víc takových bude, tím líp.

To se týká naší vnitřní scény.

Na tu vnější nemám vliv žádný, leda volbou do Evropského parlamentu, kde jsem volil jako jeden ze stamiliónů. Tady mi nezbývá – tak jak je to nastaveno – jen hodit svoji hrst hrachu na stěnu a vyjádřit dvě obrovská zklamání.

Pokládám za katastrofální demotivační signál, že paní Ursulu von der Leyen potvrdili v čele Evropské komise.

Že Evropská unie nefunguje, je jasné. Že někdo musí být v čele, je taky jasné. Že má někdo odpovědnost, je jasné. Že ale má nápravu obstarat ten, kdo nefungování umožnil, to je principiální chyba a vroucně věřím, že se ještě podaří chybu napravit, i když si nedovedu představit, jak to udělat. Jsem přesvědčený stoupenec evropské integrace na bázi spolupráce v duchu subsidiarity (připomenu co to je: řešit na mezistátní úrovni to, co na státní úrovni řešit nelze, což není ani pomazánkové máslo, ale ani výroba elektrického proudu, to umíme sami).

Druhý bod: zrušení voleb v Rumunsku.

Ať to tam bylo jakkoli, pokládám za zvrácené, že Evropská unie zjevně přistoupila na tezi, že jakýsi TikTok je určující politická síla v zemi, a zrušení voleb akceptovala. Ať si Rumuni dělají co chtějí. Ať si zvolí třeba matriarchát, ale mlčení Evropské unie k takto šílenému přešlapu mě hluboce zklamalo. S plnou vážností si myslím, že je to velká rána důvěře k evropské instituce a že „Evropa mlčí‟ je obrovská chyba s následky, které v budoucnu pocítíme.