Důvod k oslavě
Začnu špatným, protože to se v Čechách víc nosí. Před devatenácti lety byla propásnuta příležitost, jak s nimi zatočit. Nová politická elita byla příliš spjata s komunistickou minulostí na to, aby něco podobného připustila - jen vzpomeňme na tezi, že "totalita začala v roce 1969". Komunisté postupně vystrkovali růžky a našli dost síly na to, aby se postavili proti reformním snahám tehdejšího předsedy Jiřího Svobody, který chtěl stranu transformovat v moderní politickou stranu socialistického typu.
Kdyby se mu to tehdy povedlo, byli by dnes v ministerských křeslech.
Čímž přecházím k tomu dobrému. Komunisté nejsou v ministerských křeslech, pořád jim není odpuštěna krev na rukách a lež na rtech, a Paroubek se zásadně blamoval, když zakázal po vyhraných krajských volbách jednání sociálních demokratů s občanskými demokraty. Komunisté pochopili, že narážejí i u sociálních demokratů, nehledě na Paroubka, na tvrdou vodu a v mnoha případech přestali tlačit na pilu a spokojují se s "tichou podporou". Je vidět, že ani po devatenácti letech "není odpuštěno", a naopak se zdá, že vyrovnávání se s minulostí se začíná brát vážněji než v minulých létech. Má to sociální důvod - do produktivního věku dospívají mladí lidé, kteří kladou vážné otázky, jak to vlastně bylo a kdo je za co zodpovědný.
Skončeme realisticky: za devatenáct let republika ušla obrovský kus dopředu, přesněji, vzhůru. Zdaleka ještě nejsme nahoře, tedy na úrovni "normálního státu", v ničem, ani ekonomicky, ani kulturně. Ale jsme této metě blíž než před pěti lety a před deseti lety a máme reálnou naději, že vzestup bude pokračovat.
Což je docela dobrý důvod k oslavě.
