Statistiky jsou hrozivé. Čísla převyšují vše, co jsme zažívali na jaře, kdy se děti probouzely v noci s křikem, že zemřou a spočinou ve společném hrobě s tatínkem a maminkou. Čísla jsou dnes vyšší. 

Nicméně jsme dále o poznání, že celkové statistiky úmrtí za první půlrok 2020 vykazovaly o pět set zesnulých méně, než kolik jich bylo v první půli předchozího roku. Že tedy ta strašlivá pandemie, která zastavila chod ekonomiky, kultury i sportu, zkrátka celé společnosti, nezvýšila pohřebním ústavům kšeft ani o kventlík.

Tohle se ví a projevilo se to na uvolňování. To se odehrávalo pod tlakem veřejnosti, která měla restrikcí po krk. Spolu s hrachem se na stěně ocitla slova těch, kdo upozorňovali, že tygr ještě běhá po lese. Teď se ukázalo, že dokonce zesílil. Až na ty zuby. Ty, jak se zdá, nemá.

Z celé té záležitosti se stává kontinentální hra. Státy jsou povinné se starat o zdraví svého obyvatelstva. V dané situaci je nasnadě dát zaracha zemi, která má vysoké počty nakažených. Zažili jsme hrátky se Slovinci, Babiš vždycky někam zatelefonoval a uvolnilo se to – i to naznačuje, jak tenká ta pavučina je. Momentálně nesmíme do Británie, Německo váhá, zda nám zatrhne tipec, také Slovensko zvažuje, zda na červený semafor dá Česko a Rakousko. Je tedy živo, jen ta smrtka s kosou se někde poflakuje.

Je to celé jaksi virtuální.

Pokud se nebudou opakovat hrůzné výjevy z jara (Itálie, Španělsko, Anglie, USA), lidi se začnou bouřit. Ostatně, už začali.